Stromy se rozestoupily, jako by dávaly prostor lesnímu porostu rostoucímu u jejich kořenů, a vytvořily cestičku ze zeleného načechraného mechu. Stromy zpívaly, společně zněly jako celý orchestr a vítr byl jejich dirigentem. Čechral jejich koruny do rytmu, a k tomu si vesele hvízdal a tu a tam se jako sólisté ozvali mistři pěvci, kteří celou krásu pozorovali z vysoka unášeni svými křídly. Každý krok byl jako pohlazení, jemňoučký mech hladil chodidla a vyprovázel je krok za krokem jemným polibkem. Kolem cesty se seběhli všelijací obyvatelé lesa, aby se podívali, co se děje. Stáli v řadách a tlačili se na sebe, aby spatřili nově příchozí osobu. Každý z nich se přidal k hašteření svých sousedů. Jejich překvapení bylo na místě, nikdo z nich ještě nikdy neviděl člověka. ,,Upřímně řečeno", tvrdili, ,,myslel jsem, že bude vyšší." No, nebojte, mrňouskové, vyšší bude, až bude starší.
Děťátko se s úsměvem valilo po mechové cestičce, kroutilo hlavou kolem dokola, aby mu náhodou neuletěla ani jedna moucha. Jeho pozornost upoutal obrovský had, který se před dítětem z ničeho nic objevil. Ochránce lesa, nepřítel všeho lidu. Had byl veliký, mnohem vyšší než dítě samotné, a jeho syčení se rozléhalo mezi stromy. Mrňouskové zatajili dech a připravili se na další scénu jako v divadle. Had měl barvu jako pampeliška a bříško měl vybledlé. Zářil, jak na něj slunce svítilo svými teplými chapadly. Otevřel tlamu, kterou by mohl dítěti bez problému ukousnout hlavu, a varovně zasyčel. Stromy utichly, jejich harmonické písně již nebyly slyšet a vítr naposledy zafoukal a pak se vytratil s předzvěstí něčeho špatného. Děťátko se ale stále usmívalo. Pomalými nejistými krůčky se přibližovalo k hadovi, a než se jeho ostré špičaté zuby nebo rozeklaný červený jazyk jaly něco udělat, objalo jej. Ručičky omotané kolem jeho těla ani nespojilo, jak byl had široký, ale jeho rozehřáté šupiny, které zblízka voněly jako maminčin šampon, hřály. Děťátko se hada drželo jako o život a prstíčky ohmatávalo jeho kůži, aby si jej osahalo. Had, který cítil teplo maličkého človíčka, upřímně rozesmáté teplo, jej opatrně popadl za límec a posadil si ho za krk. Nechával se chlácholit roztomilým chichotáním a šťasten se vydal na cestu.
Pomalinku a opatrně se plazil po lesních cestách, na které se jen tak někdo neodváží bez jeho doprovodu. Kolem lesních cest totiž žijí zákeřní malí motýli, kteří kradou zvířatům oči a vystavují si je na svá křídla. Kdo nemá oko, jako by nebyl, a ten, kdo má dva páry hnědých očí, je mezi nimi považován za prvotřídního válečníka. Had by jim neublížil, jen je svým vzezřením děsí a oni uletí. Těmi nejlepšími ochránci lesa jsou podle něj pavouci, splétají sítě po stromech a chytají do nich zlobivé motýli nebo neposlušné mušky a zabalují je do měkkých deček. Na zádech je pak nosí do školy k moudrému ježkovi, který je učí dobrým mravům. Když se poučí, tak jsou z hedvábného vězení propuštěni, jen několikrát se stalo, že byl někdo chycen vícekrát, ale had si myslí, že se motýli nikdy nepoučí a jen se přetvařují. Klamou všechny svou krásou, jejich elegantními pohyby křídel, jejich sladkými lži a než se naděješ, uletí pryč s tvým okem v pařátech.
Had bere děťátko právě za nimi, za pavouky. Jeho zelené obrovské oči pročesávaly stromy kolem, v létě bylo všude spousta barev. Modré chrpy, malinké kousky nebe, se usmívaly na fialové zvonečky, které každý den zvonily večerku nově narozeným světluškám, aby nezapomněly svítit. Jahody a borůvky, jetel či růžovoučké maliny, všechny odstíny zelené, přes tmavé jehličí, pomocí kterých si ještěrky sešívaly své upadané ocásky, po světlounce zelené, skoro nažloutlé listí, které spadané tvořilo peřiny pro malé broučky, kteří se na své denní pouti zpozdili a neměli kam hlavu složit. Mezi těmito všemi barvami spatřil had bystrým okem tenkou, skoro průhlednou pavučinu, kterou spředl jeho dobrý přítel. Otřásl se a děťátko se skutálelo z jeho hřbetu, udělalo nepovedený kotrmelec a rozpláclo se do měkounké trávy, jako by usínalo v peřinách. Vzduch se zatřpytil a had se s větrem vytratil, zbyl po něm jen žlutý odlesk, který se vznášel, lehký jako vánek. Děťátko se k němu natáhlo, ale pampeliškový opar se houpajícím pohybem posouval dopředu. Dítě jej následovalo, našlapovalo jistě, až se konečně odpoutalo a rozběhlo se. Pronásledovalo mráček skrz les směrem k nastražené pavučině. Mrak se z ničeho nic vypařil a dítě zůstalo samo, rozhlíželo se kolem a ručičkou si zakrývalo oči, protože slunce na něj seshora zaútočilo. Jeho paprsky pronikaly skrz větve vysokých stromů, tak vysokých, že dítě ani nevidělo jejich špičky a rozjasňovaly celičký les. Stromy byly husté a každičký z nich skrýval tajemného obyvatele, nebo hned několik. Některé větve se dotýkaly země a jiné byly ve výšce hlavy dospělého člověka, veverky po nich skotačily a přeskakovaly ze stromu na strom. Děťátko to vše pozorovalo s úžasem a chtělo si to také vyzkoušet. Chytlo se rukama za jednu z nižších větví a překvapivě jistě se vyhouplo nahoru. Roztáhlo ručičky, aby udrželo rovnováhu, a krůček za krůčkem postupovalo blíže ke kmenu. Jako by se mu les snažil nenápadně vyjít vstříc, se větve neslyšně přesunuly a vytvořily takový žebřík až na vršek stromu. Dítě nemělo strach, jen cítilo vzrušení z dobrodružství. Ladně se pohybovalo po pomyslném žebříku, a přitom naslouchalo štěbetání veverek, které si jako obvykle stěžovaly na nedostatek potravy a jako by si to strom, který jim poskytoval střechu nad hlavou, vzal osobně, spustil spršku žaludů. Padaly z vršku a trefovaly veverky do hlav, které byly ovšem štěstím bez sebe. Všechny se rychlostí blesku jaly žaludy sbírat a následně nosit do svých domečků. Dítě zatím dolezlo do půlky stromu a s hlasitým smíchem sledovalo veverčí shon pod stromy. Jedna veverka, celá modrá jako moře, se ocitala přímo před ním a v náručí křečovitě svírala několik žaludů, chvíli si zíraly do očí. Oči dítěte byly šedivé a zrcadlily se v nich všechny barvy lesa, takže tvořily duhu, maličké jiskřičky, které se leskly v jejich koutcích připomínaly ohňostroj, výbuch radosti. Veverčiny oči měly barvu hořčice, jemně nažloutlou a sladkou. Trhavými pohyby otáčela hlavou a prohlížela si dítě, nejspíše se jí líbilo, protože mu s důležitým výrazem předala jeden ze žaludů, které svírala na své hrudi. Pokývala hlavičkou a zmizela stejně rychle, jak se objevila.
Sprška ořechů mezitím ustala a strom se dále v tichu kýval ve větru, odpustil svým čiperným obyvatelům. Děťátko sváděla zvědavost, lákala ho výška. Nové větve jako by mu rostly pod nohama a pomáhaly mu výše, byl konečně nahoře. Ručičkama si zakryl oči, aby bylo jeho překvapení úplné. Když ucítilo, jak se mu kolem pasu omotávají úponky a drží jej pevně na svém místě, otevřelo oči. Skrz jemný modrý závoj uvidělo hvězdy, které byly po obloze rozházené a proplouvaly mezi velikými planetami. Hvězdičky na něj volaly a lákaly ho k sobě, natáhl obě paže k nebi a zaklonil hlavu, úsměv od ucha k uchu. Mraky, které mu bránily ve výhledu, se rozestoupily a odhalily spoustu zlatých sluncí, každé z nich svítilo na jiný kout lesa, který se pod dítětem rozléhal do daleka. Moře zelené barvy. Oceán lístků a jehličí. Nádhera. Jedno ze sluncí se na něj zaměřilo, osvítilo jej a vytvořilo kolem něj zlatý třpytivý oblak, úponky kolem pasu dítěte povolily a ono se začalo vznášet. Jako by mělo křídla, vznášelo se nad tím zeleným lesem, dělalo kotrmelce a křičelo radostí. Zlatý mráček jej nadnášel a unášel směrem nahoru, od slunce k němu směřoval zlatý sloup světla a teplo se přibližovalo. Dítě nemohlo uniknout, máchalo ručičkama a nožičkama, ale stále stoupalo vzhůru. Všechno se kolem něj třpytilo a v jeho očích se utvářely slzičky, malé stříbrné kapičky mu stékaly po tvářích. Najednou vzduch prořízl hlasitý sykot, výhružný jedovatý sykot.
Všechno živé se schovalo a vítr utichl. Zlatý oblak zmizel a hvězdičky zahalila hustá modrá mlha. Dítě cítilo, že je volné a že padá. Oči ze strachu zavřené, očekávalo tvrdý dopad na zem. Stále padalo a studený vzduch mu svištěl kolem uší. Několik metrů nad zemí jej něco zachytilo, lepkavá síť se mu omotala kolem těla a držela jej. Děťátko se konečně odvážilo otevřít očka a uvidělo před sebou tři páry fialových očí, důkladně si jej prohlížely. Pavouk. Byl celý růžový a roztomilý, vypadal jako cukrová vata. Obratnými nožičkami rozmotal děťátko z jeho sítí a opatrně ho spustil na zem. Pavouk byl obrovský, tolik vaty by nakrmilo spoustu dětí. Věnoval dítěti zklamaný pohled a začal spravovat potrhanou pavučinu, jako by říkal, že jeho skvostné výtvory nejsou nastražené proto, aby zachraňovaly padající neposlušné děti, ale chytaly zlobivé mrňousky. Děťátko zůstalo sedět na stále studené zemi, studené nejspíše proto, že slunce bylo ještě pořád vyděšené a zapomnělo hřát. Sledovalo pavoukovo ladné pohyby a chichotalo se, nejspíše už zapomnělo na slzičky, které uronilo ze strachu. Pavouk už nebyl naštvaný a jakmile spravil sítě, popadl děťátko za gumu u kalhot a nesl ho pryč z malé mýtinky, na kterou před chvíli spadlo z oblohy. Běžel rychle, okolí se proměnilo v barevné šmouhy a čas jako by se zastavil.
Dítě si celou cestu vytleskávalo písničku a broukalo si. Neskutečné ticho, bez štěbetání ptáků, stěžování veverek a šepotu lesního porostu. Pavouk se přidal k jeho broukání a hlubokým hlasem zpíval. Zpíval mu ukolébavku, o lese, o sluncích, o velkém hadovi, o dešti ze žaludů, o růžovém pavoukovi. Jeho hlas se rozléhal po okolí a uspával zbytek lesa. Dítě cítilo, jak se jeho oči klíží a poslušně naslouchalo každičkému slovu, které pavouk zpíval, slova z hedvábí a sametu ho hladily po ouškách, až nakonec usnulo. Šedé oči unikly barvám a schovaly se pod víčka, rudé tvářičky se uvolnily do nepatrného úsměvu a pavouk, který mezitím zastavil, uložil dítě ke spánku. Položil jej do rudých červánků, které se vznášely nad hlubokou studánkou schovanou v nejzazším konci lesa společně s měsícem, kde vyčkávaly na svůj čas, kdy budou moct konečně na obloze nahradit zlatá slunce. Stříbrný měsíc, vytvořený z dětských slz, svítil tlumeně a vypadalo to, jako by byla hluboká noc, i když na druhé straně lesa nebylo ani poledne. Unavené děťátko tisklo v prstíčcích darovaný žalud a spokojeně odpočívalo.