Zprávy o prodemokratických protestech vídáme ve sdělovacích prostředcích téměř denně. Nepokoje trvají již bezmála 6 měsíců, a tak se dost často stává, že lidé zapomínají, proč vlastně obyvatelé Hong Kongu protestují. Pojďme se na to podívat!
Uděláme si menší historický exkurz. Po drtivé porážce v opiových válkách 19. století byla Čína nucena pronajmout Hong Kong na 99 let Velké Británii. Od 1. července 1898 do 30. června 1997 měl tedy Hong Kong přejít pod správu evropské supervelmoci. Jak se blížil datum předání území zpět Číně, železné lady Margaret Thatcherové bylo jasné, že je třeba vyjednávat o podmínkách navrácení. Obě strany tedy v roce 1984 podepsali smlouvu známou jako “Čínsko-britské společné prohlášení”, podle které se Hong Kong stal zvláštní administrativní zónou Čínské lidové republiky. Čína se zavázala spravovat Hong Kong podle velmi známé a v médiích zmiňované zásady jménem “jedna země, dva systémy”. Pro město to znamenalo, že bude zachován kapitalismus a současný životní styl po dobu 50 let, tedy až do roku 2047.
Komunistická strana se i přes mezinárodní dohodu snaží od převzetí území upevňovat svůj vliv, a tak se již v minulosti odehrálo mnoho protestů. Nejvýraznější precedens najdeme v roce 2014 (Deštníková revoluce), kdy se komunistická strana snažila prosadit schvalování kandidátů do místních voleb čínskými úřady. Reforma se potkala s masovou rezistencí.
Impulsem pro současné protesty byl tzv. “Extradition bill”, což je zákon, který by umožnil vydávání občanů Hong Kongu, Taiwanu a Macau k trestním stíháním v pevninské Číně. Tento zákon by tak komunistické straně zajistil snadnější persekuci disidentů a odpůrců režimu, kteří zatím nacházeli v demokratickém Hong Kongu přístřeší. Protesty začaly už v březnu, největších obrátek však nabraly 12. června, kdy hongkongská samospráva oznámila, že zákon půjde do druhého čtení. Díky masovým protestům Carrie Lemová, správkyně Hongkongu, oznámila suspendování zákona. Ke kompletnímu zrušení ale došlo až 23. října, když se protestující nechtěli spokojit s polovičatými ústupky, a protesty tak neustávaly.
Člověk by si řekl, že demonstranti tedy dosáhli svého cíle. Musíme se ale snažit pochopit mentalitu místních. Žijí v demokratickém státě, ústava jim garantuje vysokou míru autonomie, ale i přesto se musejí neustále potýkat s vlivy, které se snaží o rozvrácení jejich způsobu života. Proto je pochopitelné, že jakýkoliv pokus komunistické strany omezit práva občanů vždy přeroste v něco většího, principiálního. V současné době se proto demonstruje za odstoupení správkyně Carrie Lemové, propuštění zadržených demonstrantů a zahájení vyšetřování policejní brutality. Pevnou vůli místních ukázaly i nedávné volby, kde zvítězili prodemokratičtí kandidáti. Nám, Čechům, nezbývá nic jiného než demonstrantům držet palce. A nebo si také vzít příklad z toho, jak se bojuje proti zásahům do demokracie. To už však nechám na Vás, čtenářích.