Gymnaziální tým ve složení Anna Kolářová, Lucie Švihovcová a moje maličkost se minulou středu - 20. listopadu léta Páně 2013 – vydal do Chebu, aby zde hájil barvy našeho ústavu v Celostátní dějepisné soutěži gymnázií.
Když přede mnou někdo vyřkne název tohoto podniku, okamžitě se mi vybaví tři věci – nepříjemné počasí, snídaňové selanky a nervozita. I letošní ročník mi to potvrdil.
Osobně jsem tuto soutěž absolvoval potřetí a třikrát se listopad předvedl v celé své kráse – mlha, sníh, zima. Člověk by skoro podezíral někoho nahoře, že jen čeká, až vyjede školní auto s posádkou dějepisářů, aby mohl pustit slotu ze řetězu.
Hotelový pokoj proto představoval vítaný azyl, kde jsme se po dlouhé cestě mohli zotavit (což ocenil zejména pan učitel Hruška, který srdnatě odřídil celých 180 kilometrů tam i zpátky).
Krize se přihlásila druhý den ráno (jako vždycky). Sotva jsme přišli do hotelové jídelny na snídani, octli jsme se v bubnové palbě otázek, jejichž odpovědi byly skryté v mlze nevyspání. Koho si vzal František Palacký? Kdo velel rakouskému generálnímu štábu? V jakém roce bylo schváleno všeobecné hlasovací právo?
Na základě pozorování, jež jsem při každé své účasti prováděl, se mi podařilo zformulovat pravidlo přímé úměrnosti mezi ranními vědomostmi a umístěním: Čím nižší se po ránu zdají vaše znalosti, tím nižší číslo se objeví v kolonce „pořadí“. Zdá se velmi pravděpodobné, že tým Jihlavy, který letos vyhrál, doháněl po ránu profesory k šílenství.
Skutečná legrace začala v okamžiku, kdy se přistoupilo k samotné soutěži. Nervy na pochodu, třesoucí se ruce… no budiž, možná přeháním, ale zase ne tak moc. Zhodnocení vaší půlroční přípravy není totéž, jako dojít si do samoobsluhy koupit tři rohlíky a mléko.
Nakonec se ukázalo, že jsme čtyřkolovou smršť otázek přestáli nadmíru dobře. Se ziskem 122 bodů jsme se umístili na 5. místě. Pro mne a pro Lucku je to krásné rozloučení a pro Annu, jak doufám, slibné nakročení do dalšího ročníku.