… Známe to, slyšíme to kolem sebe denně a ani to už příliš nepřekáží, aniž si uvědomíme, že to není v pořádku, takhle že přece řeč nemá znít, toho si přece mateřština nezaslouží, tak se s ní nesmí zacházet, aby byla krásná, libozvučná, jak se vyvinula a kultivovala staletími. Milujeme-li svou rodnou řeč, musíme jí věnovat mnoho práce, píle a péče, abychom ji uplatnili v plné kráse a plném bohatství.“ To je citát Václava Vydry, který se objevil v mých poznámkách z češtiny a který mi už třetím rokem leží v hlavě.
Že se jazyky časem vyvíjejí a mění asi není překvapením pro nikoho – všichni jsme už nejspíš v hodině literatury museli číst dílo psané starou češtinou, kterému se dalo sotva porozumět. Když půjdeme dál do minulosti, rozdílů od dnešní češtiny přibývá, než se slovenštinou splynou v jeden jazyk. Ještě hlouběji v historii by všichni Slované mluvili stejně, a pokud bychom se vydali ještě o několik tisíciletí dál, téměř celá dnešní Evropa by spolu hovořila jedním jednotným jazykem. Pokud je tedy dobře, že se čeština takto vyvíjela, protože léta změn z ní udělala krásný jazyk, proč by se nemohla vyvíjet dál?
Jazyky jsou také nedílnou součástí kultury. Vezměme si Moravu; na východě České republiky je mnoho různých dialektů češtiny, které jsou od spisovné mluvy mnohdy stejně vzdáleny, jako slovenština, byť se všechny dialekty vyvinuly z jednoho jazyka. Kdybychom se kdysi dávno rozhodli, že čeština je hezká dost a přestali ji měnit, žádná moravská nářečí by nikdy nevznikla. Nejen, že bychom přišli o slova jako šalina a podobné, ale nejspíše by ani neexistovala spisovná čeština v takové podobě, v jaké ji známe – ta totiž vznikla v době národního obrození podle jazyka Bible kralické, napsané v sedmnáctém století právě na Moravě.
Několik nespisovných tvarů jsou navíc ve skutečnosti dosti chytré, když se nad nimi zamyslíte. Takové /ej/ místo dlouhého tvrdého ý existuje v češtině už od doby, kde se tvrdé a měkké i začaly vyslovovat stejně, a to právě proto, aby naši předci mohli v mluvě snadno rozlišit slova jako bít/být. Naopak typicky spisovné tvary přídavných jmen s dlouhou samohláskou na konci, tzv. složené (mladé, mladí apod.), vznikly zjednodušováním; původně to totiž byla slova dvě, z nichž jedno se časem stalo koncovkou toho druhého, a až ve staročeštině se z nich staly dlouhé samohlásky. I všechny měkké souhlásky, tak typické pro slovanské jazyky, vznikly „z lenosti“– naše předky zkrátka před tisíci lety přestalo bavit vyslovovat tvrdé /t/ před i, a tak si jej změkčili na /ť/. Nebýt této lenosti, čeština by nikdy nezískala ani své ojedinělé „ř“!
Chápu, že spisovnosti se jen tak nezbavíme. Zároveň si ale myslím, že bránit přirozenému vývoji jazyka nepřinese nic dobrého. Pokud češtině trvalo staletí, aby se stala tak „krásnou a libozvučnou“, nemohla by za dalších pár století být ještě o něco krásnější a libozvučnější?
Zdroje
Dušan Šlosar (2017): ČEŠTINA DOBY HUSITSKÉ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny. [online] Dostupné na: https://www.czechency.org/slovnik/ČEŠTINA DOBY HUSITSKÉ#:~:text=diftongizace
Dušan Šlosar (2017): ČEŠTINA DOBY HUSITSKÉ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny. [online] Dostupné na: https://www.czechency.org/slovnik/ADJEKTIVUM#:~:text=Ten měl dané zájmeno jako druhou část
MICHÁLEK, Emanuel. O jazyce Kralické bible. Naše řeč [online]. [cit. 2023-04-23]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6140
LAMPRECHT, Arnošt. Praslovanština. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1987. Strana 39. Dostupné na: https://digilib.phil.muni.cz/_flysystem/fedora/pdf/122227.pdf