Pan Plaček vždycky říkává, že někdo sportuje a někdo je holt spíše typ studijní. A tak jsem si pomocí velice osobité interpretace slovního spojení „studijní typ“ lehce omluvila své neschopnosti v hodinách tělocviku a žila dál svůj poklidný život. Téhle, dejme tomu, mantry jsem se držela pěknou řádku let. Přesněji řečeno až doposud. Mělo mi dojít, že si sice můžu přezdívat „studijní typ“, ale učitele tím obalamutím jen horko těžko. Ačkoli na oválu, tam jsem poslední pořád. Kdybych si teď ovšem měla vybrat, jakým typem se stát, skoro by už bylo jednodušší dát se na ten sport.
Pokud zhruba víte, jak vypadají kondiční testíky (takhle tomu totiž my, sporťáci, říkáme), tak vám dojde, že kdyby člověk uměl alespoň pořádně běhat, dá se většina zvládnout levou zadní (nebo aspoň odrazovkou). Otázka ale zní: jak začít?
Začít běhat je velice snadná, téměř banální věc. Prostě musíte chodit běhat. Já, jakožto zelenáč, se nechci moc vytahovat, ale myslím, že mi to chození běhat celkem jde. Občas, když jsem v opravdu dobré formě, tak jdu třeba i třikrát denně. Vezmu si svou sportovní výbavu (zakoupeno v Lidlu, když byl Mexický týden), přečtu si pár motivačních citátů, vyfotím selfie na instagram, pod něj přidám #věřběždokážeš a #runningismylife, a jdu. Bohužel jsem se ještě nikdy nedostala od onoho chození k samotnému běhání, ale jak se píše na NejlepsiCitatyProLepsiDen.cz, if jů ken drým it, jů ken dů it. Troufám si dokonce tvrdit, že mi tento nový, mému zdraví prospívající návyk vydrží na celý život.