NULL
Pokud mě naše škola v letošním roce něčím opravdu potěšila, bylo to právě besedou s Tomášem Sedláčkem, jež se odehrála dnes 29. května ve školním klubu. Pan Sedláček je známým českým ekonomem. Okruh jeho zájmu se nesoustřeďuje pouze na ekonomii, poznatky ekonomické konfrontuje se svými vědomostmi filosofickými, psychologickými, sociologickými apod. Tím větší je škoda, že prostor pro jeho přednášku i pro všechny dotazy byl pouze hodinový.
Ani původně zamýšlené dvě vyučovací hodiny by nestačily. Důvodem zkrácení byl jeho pozdní příjezd a potom jeho neochota pokračovat i po plánovaném konci. Přitom bylo na co se ptát a pan Sedláček skutečně měl co říct. Tím se podstatně lišil nejen od mnoha řečníků, kteří navštívili Gymnázium Strakonice, ale i od mnoha rétorů v našich politických a kulturních kruzích.
Po krátkém představení od pana ředitele skočil přednášející rovnou do problému. Otevřel téma celosvětové hospodářské krize, přičemž na ni (jak je u něho dobrým zvykem) aplikoval své znalosti z jiných oborů. Hospodářský průběh přirovnal k maniodepresi – střídající se stavy chorobné deprese a chorobné mánie. Poznamenal, že my se snažíme léčit pouze deprese, zatímco mánie naopak necháváme bujet. Tento jev kdysi na jiné přednášce dokládal biblickým příběhem o Josefovi a faraonově snu.
V příběhu se píše, že se faraonovi zdálo o sedmi letech blahobytu a následujících sedmi letech bídy. Josef králi poradil, aby během doby blahobytu schovával přebytky a nepropadal mamonu - pravděpodobně jedna z prvních ekonomických pouček. Král ve starověku poslechl a díky tomu se Egyptu podařilo oněch sedm neúrodných let celkem bez úhony přestát. Zato my v jednadvacátém století jsme na to ohled nebrali.
Nemůžeme léčit pouze dopady této maniodepresivní psychózy – tedy krizi. Je třeba se zaobírat příčinou. Peníze jsou sluhou, který se postupně proměnil v našeho pána. Společnost se oddala penězům a v momentě, kdy se člověk něčemu oddá, ztrácí nad tím kontrolu. Zhruba taková přirovnání pan Sedláček v úvodu použil.
Jeho fascinace Biblí se projevila i dnes. Seznámil nás s tím, že ve staré řečtině, v níž byla Bible napsána, je stejný výraz pro slovo hřích i pro slovo dluh. Spojitost mezi dnešní ekonomikou a Biblí si tedy můžeme lehce uvědomit, když si vezmeme například nějaké finančnické noviny a každé slovo „dluh“ zde nahradíme slovem „hřích“. Použil příklad: „Řecko už dále nemůže nést svůj ,hřích', potřebuje někoho, kdo by za ně tento ,hřích' smazal, čili potřebuje vykupitele.“ Jde to i naopak. O kolik konkrétněji najednou zní modlitba: „...a odpusť nám naše ,dluhy', jakož i my odpouštíme našim ,dlužníkům'...“ Odpustit hřích – co to je? Ale odpustit dluh už je konkrétní úkon, o němž všichni dobře víme, co znamená.
Pak přišel prostor pro dotazy. Počáteční ticho jsem se pokusil prolomit otázkou na jeho postoj ohledně EU. Problematiku kolem Evropské unie vyložil podle mě mnohem srozumitelněji a přesvědčivěji než pan Kára, jehož přednášku jsme absolvovali naposled, přestože mnohdy používal podobné nebo související argumenty.
Potom už se dotazy vršily, bohužel se do 14:05, kdy měla přednáška oficiálně skončit, příliš navršit nestačily. Forma dotazů se začala postupně blížit spíše příspěvkům, takže se rozvinula (na poměry gymnaziální besedy) téměř až diskuse. Hovořilo se o zavedení eura nebo o tom, zda je pravda, že krizové podmínky napomáhají diktaturám. Pan Sedláček s tím polemizoval, obecně to podle něj v dnešní době neplatí. Za pravdu dal Irče Knetlové. Mluvila o dopadu krize na samotného člověka, o tom, že mnohdy až krize nám může dát podnět k nějaké činnosti na sebezdokonalení.
Kdybych měl shrnout, jaký přínos pro nás tahle beseda měla, samotná fakta a nabyté znalosti bych kladl až na druhé místo. Mnohem přínosnějším shledávám, že jsme dostali možnost nahlédnout do myšlení člověka, kterého bych se díky jeho názorům a charismatu nebál označit jako osobnost. Žijeme v době zoufalého nedostatku osobností a ikon, které by nás mohly pozitivně ovlivňovat. Bylo to i vidět – po konci přednášky si řada lidí šla pro podpis nebo se s ním nechávala fotit. Považuju to za krásný úkaz „náboženského hladu“ po nějaké ikoně, ke které bychom se mohli vztahovat, tedy po nějakém tom vykupiteli, jenž zaplatí naše dluhy. Tomáš Sedláček naše dluhy pravděpodobně nezaplatí, ale může nám alespoň poradit jak.
Jan Mrázek
Fotografie: Irena Knetlová