Vteřinu před západem
dotýkají se krajiny
jemné prsty světla.
Cuchají trávu,
utěšují řeku
a slibují,
že se vrátí
zase zítra.
Proč věřit slunci,
když jeho slibu
se nedotkne
jediná z hvězd
a snadno jej
pod svou peřinu
zahalí rychle jdoucí
karavana mraků?
Proč, když světlo
si pohrává
s všední pomíjivostí
stejně jako temnota?
Právě proto.
...
závaží na víčkách
někdo cosi křičí
omámenost
si oblékla svůj sametový plášť
a přišla k nám na oběd
bude hostina
...
Poryvy větru
cloumají větvemi smrku.
Mraky
prchají pryč
a řeka
dnes křičí tak hlasitě,
že vyplašila
všechny živé duše.
Krajina řevu
mi nedá spát.