POŠETILOST
schovaná za víčky
doplňuje krásu,
co mrazí tě na kost.
Pokorně stojíš
zrcadlen oblohou,
zahalen sametem tmy,
na zápraží a již
očima líbáme duše hvězd.
Utečem spolu
posledním vlakem
za práhy papírových měst.
Sladce zblázněni
svobodou
a rychlostí vášně,
ženem se slyšet odbíjení
orloje ve svém srdci,
co odplouvá
jak opilý koráb,
ale přeci
je na dosah.
Jen vzdalujem se
každým dnem, vždyť stačilo
by tak nespěchat.
...
Když to vezmu kolem a kolem,
vlastně to neni nic
převratnýho.
Jenom další způsob,
jak nás všechny zdeptat...
Známý neznámého
(nebo známého - to je fuk),
matka souseda
a soused matku.
A děláme to všichni,
ale pak kritizujem.
Tak neber mi mou kritiku!
Zahojí zdeptaný duše...
nebo taky ne.