Ráno. Jen jeden z dalších mlhavých, oči hedvábným šátkem zahalujících, dní, jež se před námi jen zlehka obnažují a s notnou dávkou obezřetnosti odkrývají další tah na pomalu zasychajícím plátně. Zahleděl jsem se na své dlaně, pokryté posledními zbytky barev ze včerejšího večera. Dříve bych k jejich odstranění použil mnohem více mýdla, ale teď už se o to ani nepokouším.
Ještě bych měl nalakovat rámy. Nalakovat rámy a setřít ze stolů a židlí, nacházejících se v mém ateliéru, všechny kapky modři. Do poslední. Sprcha surrealismu. Pýcha předchází pád. Víte, maloval jsem moře. Neklidné. Útes. Šum. Pískání v uších způsobené poplašeným větrem, který jenom hledal domov. Opíral se o skaliska a strhl s sebou i několik neposkvrněných duší. Touha.
Touha. Tak jsem ten výjev pojmenoval! Je jen jedním z obrazů, který ještě dnes pověsím do své okřídlené galerie. Neohraničitelnost. Svoboda. Běloba nikdy nekončících stěn posetých plátny nejrůznějších velikostí. Na naleštěných prknech barevné stopy. Moje stopy. Nikdo jiný sem totiž nechodí.
Nejsem jen pouhý sběratel příběhů. Jsem jejich tvůrce. A tato místnost není jen pouhou vitrínou, slavností bezvýznamnosti. Její podstatu znám ovšem jen já. Každému z vás jednou namaluji obraz. Bude jiný. Stejně jako sny a představivost, potácející se za hranicemi samotné subjektivity.