Pravidelný, optimální stav existence, organismu. Stav vyměřený úhelnicí. Železné tyče, dokonale rovné, naparují se kolem zamotané hlavy. Odchylka od vlastního standardu, nemyslitelná. Kontraproduktivně fungující lidské formy, nežádoucí a nepřijatelné. S velkou vodou přišly i velké otázky, paní Marie žila sama v rozlehlém domě. Kýble na zahradě přetékaly, většina z nich už padla vyčerpáním na zpustlou dlažbu. Zůstat tady? Hráz se brzy protrhne. Je to dlouhá doba, co paní Marii naposledy někdo navštívil, nebyla si jista, zdali by se ještě vůbec dokázala plnohodnotně zapojit do konverzace, formovat své myšlenky pomocí slov nebo jen udržet oční kontakt. Byla to vždy komunikativní dáma, ale poslední roky se jí roztřásla kolena i při hovoru se slečnou u pokladny, jestli si vezme rohlíky nebo raději chleba. Cítila se, jako by na prázdný žaludek vypila deset hrnků kávy. Hlas paní Marie byl přirozeně hluboký. Už jako dítě se však naučila používat hlas úplně jiný, jemnější, smířlivější. Sama sobě se pak často smála, když nedokázala do tónu přenést radost, ale ani trýzeň. V konečném důsledku to ale nebyla taková potíž, ostatně už maminka jí říkávala, že podobné exprese je lepší nechat si pro sebe, vyřvat se do polštáře, nesmát se moc nahlas. Ve vesničce měla dvě kamarádky, sestry Růženku a Andulku. Ráda je měla, to ano, ale čím dál tím více si mezi nimi a jejich pohledy na svět připadala docela samotná. Nečetla úmrtní list a přišlo ji v pořádku, že Petra odešla z práce, když ji nebavila. Paní Marie si nemyslela, že by utrpení lidi posouvalo, že by se díky němu zpravidla stávali silnějšími nebo snad, že by děti připravilo na život. Také nevěřila karetním výkladům, nevěřila v jakousi vyšší zákonitost. Návštěvy se tak pomalu krátily, až přestaly dočista. Nyní je všude voda, hráz se protrhla, proudy se ženou ulicí, nikdo už na kávu nepřijde. Paní Marie nestihla vesničku opustit, neodešla do domu pro postarší dámy, zůstala na místě a vzala svou špeluňku na milost.
Město, kovové konstrukce a ostré obrubníky, malá Marie se vrací domů. Bylo jí řečeno, že škola má důvodné pochybnosti o jejích studijních předpokladech, a to hlavně díky tomu, že ji zase nachytali, jak si kreslí. „Taková neúcta a vědomá rezignace na vzdělání přece nemůže být jen tak tolerována, nemůže zůstat opomenuta,“ stálo v dopisu, který si přinesla. Maminka plakala. „Proč nemůžeš dělat, co je správné a žádoucí, proč se nemůžeš alespoň trochu snažit?“ Pomatené kličkování ulicemi, ráno druhého dne, Marie si všímala diagonál a mile křivých domů, poprvé kolem sebe také pocítila mříže - studené, těžké a dokonale rovné. Ty mříže už nezmizely, naopak, byly stále delší a delší rok co rok. Marie si ve srovnání s nimi přišla pokřivená, nahodilá. To se stupňovalo tím více, čím se jí páteř vychylovala z osy a záda se s věkem oblila. Když jako postarší paní přišla do vesničky Bekenšmot, sdělila jí Růženka, která se později stala její kamarádkou, podivné tvrzení: „Mezi námi normálními, mojí sestře Andule pěkně šplouchá na maják!“ „Mezi námi normálními, mezi námi normálními,“ omílala si v hlavě Marie pořád dokola. To vše s prchlivým přáním, aby vůči ní tato lehce rezervovaná, ale velmi vlídná paní, své stanovisko brzy nepozměnila. Růženka byla ráda mezi lidmi, kteří žijí, jak se má, nevymýšlejí si všelijaké nesmysly a nepropadají přežitkům, sama přitom s oblibou chrlila jednu iluzi za druhou. Bytostně pak nesnášela změny, ať už šlo o posunutou poličku v krámu nebo jen, že čas prostě běží. Nejraději měla Růženka obrazy, u kterých nebylo poznat, zdali to náhodou nejsou fotografie. Obrazy, které vytvářela Marie, ji děsily. „Mařenko, já nechápu, proč ty se tak trápíš, proč se snažíš, proč vymýšlet něco nového, když někdo před námi už přišel s efektivním způsobem... Ty nejsi vůbec praktická, víš to?“ Růženka se podobala mřížím, neznamenalo to však, že by jí chyběl cit. Měla Marii ráda, snad nejraději na ní měla, jak střídmě se obvykle chová, jako by si zbytečné poznámky nechávala stranou, také ten její sametový hlas. Jednou u kávy však došla k závěru, že to jde s Marií z kopce. Ty její stále častější promluvy, že život nemá jasnou zápletku a smrt rozhodně neznamená rozuzlení, v Růžence vyvolávaly nepříjemné pocity. Rozhodla se tedy, že už by se neměly vídat. Brzy tomu budou dva roky.
Kapky deště bouchají na okna, chtějí se dostat dovnitř, chtějí se vypařit v teple. Marie okno otvírá a sleduje tu spoušť. Postupná evakuace, kdy asi dojde na její dům, může to trvat několik hodin, než se záchranáři dostanou do zapadlého Bekenšmotu. Růženka by té potopě určitě dala nějaký speciální význam, tvrdila by třeba, že to má mladé vyškolit, aby se k nám starším chovali lépe, že je to trest a my musíme mučednicky trpět a vzít si lekci. Marii to vždy přišlo úsměvné, ale do určité míry obdivovala, jakým způsobem si Růženka dokázala odůvodnit bezvýchodné katastrofy i všechen všední patos ve vztahu k sobě samé. Mříže Marii před vodou neuchrání, naopak, drží ji na místě, když by měla utíkat. Domek už je z poloviny pod vodou. Marie je v klidu, zbytečně se přece nedojímá. Ruce, nohy, trosky, vlna, Růženka, normalita, šprťouchlata… vzduch, smršť, iluze, konstrukce, křeč, kam… Kam? Mříže voda nestudí, Marii také ne.