Zíral jsem do tmy kobky a snažil se zhodnotit situaci. Co vím? V podstatě nic. Doslova. Ten holohlavec, co mi před chvílí rozbil nos, mne oslovoval „generále“ a snažil se ze mě dostat něco o operaci Jericho.
Generál. Je to hodnost nebo přezdívka? A jestli hodnost, tak komu velím? A jaké Jericho, zatraceně? Něco se má zřítit jako hradby biblického města nebo co vlastně?
Lehl jsem si na studenou podlahu. Měl jsem dost, všechno mne bolelo. Poslední výslech, už čtvrtý, pokud jsem dobře počítal, byl asi nejtěžší. Nos mi pořád krvácel, na jedno oko jsem díky otoku v podstatě neviděl (ne že by v kobce bylo něco k vidění) a měl jsem podezření i na zlomené žebro. Tloukli mne už před tím, ale spíš jen tak, aby se neřeklo. Snažili se spíš o psychologii. Dneska už je asi znudila.
Víc než bolest mne ale trápila paměť. Neměl jsem ponětí, kdo jsem, co jsem a kdo jsou moji věznitelé. Nepamatoval jsem si lautr nic, ani datum narození.
Generál. Operace Jericho.
Prý abych jim vyzradil plán, udal svoje spolupracovníky. Když vůbec nevíte, o co jde, tak ani blufovat nemůžete.
Zarachotily dveře. Že by oběd? V čase jsem se příliš neorientoval, ale připadalo mi to trochu brzo.
Dobrý odhad. Nepřišel číšník, ale člověk v důstojnické uniformě.
„Generále,“ oslovil mne tichým, ale autoritativním hlasem.
„Měl byste salutovat,“ popíchl jsem ho.
„Měl byste přestat dělat vtípky a mluvit.“
„Rád bych s vámi tlachal, mladý muži, ale bohužel mi moc neslouží paměť. Dokonce ani na žádný vtip si nevzpomenu.“
Důstojník na mne hleděl s kamennou tváří. Ale strach v očích zakrýt nedokázal. Strach někoho, kdo je zahnán do kouta. Neměl bych být spíš já ten vystrašený? Čeho se sakra bojí? Ve svém stavu bych mu neudělal ani monokl.
Voják si s povzdechem sundal brigadýrku a odhalil nakrátko střižené černé vlasy. „Vy jste ale mezek.“
Houby mezek, prostě si nic nepamatuju! Co je na tom těžkého k pochopení, sakra! Opakuju jim to pořád dokolečka.
„Nebudu vám zastírat, že naše situace je dost nahnutá,“ pokračoval naléhavě. „Vaši lidé za sebou nechávají spálenou zemi. Odmítají jakékoli vyjednávání. Stovky civilních obětí. Vážně to takhle chcete?“
S námahou jsem se zvedl. „Nevím, o čem je řeč. Mrzí mne, že vám teče do bot, mrzí mne vaše starosti, ale nic nevím. Totální amnézie. Je mi líto.“
„Totální amnézie?“ frkl důstojník.
„Zeptejte se nějakého felčara, třeba vám to sousloví vysvětlí,“ neodpustil jsem si sarkasmus.
„Nemyslete si, že vám tohle projde. Buď všechno vyklopíte, nebo jste mrtvý muž!“
„Jen si poslužte,“ řekl jsem. Mnohem urputnějším tónem, než jak jsem se cítil.
„Vy prase!“ zahulákal, až to zadunělo. Práskl za sebou dveřmi. Netrpělivý horlivec, otipoval jsem si ho. Přesně ten druh člověka, který ukvapeným útokem rozvrátí bojový plán.
Zase jsem se natáhl na podlahu. Takže generál nebude přezdívka. To mi opravdu hodně pomohlo. No, evidentně se odehrává jakási válka. A já stojím na silnější straně. Teda asi. Zajímavé. Za co bojujeme? Proti čemu? Otazníky už mne začaly unavovat.
Snažil jsem se přehrát si celý rozhovor znova, opakoval si každé slovo v naději, že třeba spustí nějaký rozvzpomínací proces. Ale mozek se vzpíral stejně jako počítač, když chce načíst smazaná data.
Do hrudi se mi vkrádal ledový strach. Válka, zabíjení, civilní oběti. Ve večerních zprávách tahle slova zní neosobně, jako když se vás podobné věci netýkají. Mrtví jsou jen statistika. Od něj, od vojáka, zněla jinak. Dostala rozměry. Jako kdyby si přivedl duchy padlých s sebou. Bál se, že bude jedním z nich. Možná by si to zasloužil? Ale blbost! Kulku si nezaslouží nikdo.
Zarachocení klíčů v zámku. Dneska se tu dveře netrhnou.
Dva plešatí hromotluci v zeleném. Podobní mne vždy vedli k výslechu. Nasadili mi pouta a táhli mne pryč. Tentokrát ale naše cesta vedla jinam. Místo do vykachlíkované výslechové místnosti jsme zamířili ven, na nějaký zadní dvorek. Bylo teplo, budova, z níž mne vyvedli, vrhala na celý plácek příjemný stín. Na nebi ani mráček.
Čekalo tu na nás osm lidí. Šest z nich mělo pušky. V uniformách vypadali všichni stejně. Svalnatí, oholení, lhostejní. Sedmý do party byl černovlasý horlivec. Popravčí četa, došlo mi. Osmý měl na rukávu bílou pásku s červeným křížem.
„Měl jste na vybranou, generále,“ oslovil mne důstojník. Posunkem mým bodyguardům naznačil, kam mne mají postavit.
„Chcete pásku přes oči?“ zeptal se mne jeden z nich škodolibě.
„Ne, díky,“ polkl jsem. Neprůstřelná vesta by se hodila mnohem víc. V hlavě mi tepala panika. Co jsem provedl, že mám chcípnout zrovna takhle?! Najednou se mi vybavil Otčenáš, který mne naučila… kdo vlastně? Matka? Babička? No, tím se už vážně trápit nemusím.
„Poslední možnost všechno říct.“
„Nic nevím,“ zařval jsem. „Ztratil jsem paměť, kolikrát to mám ještě opakovat? Idioti!“
Důstojník zrudl vzteky, na čele mu pulsovala žíla. „Můžete zachránit spoustu lidí! Nic to pro vás neznamená?!“ řval jako těžce raněná šelma. Vztekle a zároveň zoufale.
„Nic nevím!“ opakoval jsem. Hlas mi přeskočil. Chci odtud pryč!
„Zamířit.“
Zíral jsem do ústí hlavní a potil se. Odněkud sem dolehl ptačí zpěv. Vzduch voněl jarem.
Bude to rychlé. Šest kulek, šest děr do hlavy nebo do hrudi. Na tom už nesejde. Ustelu si tu na trávě, doktor mi zkontroluje puls a prohlásí mne za mrtvého.
„Pal!“
Šest ran se slilo v jednu. Zápach střelného prachu. Žádná bolest. Žádná krev. Srdce mi zběsile bušilo. To by asi nemělo, ne? Nebyl jsem si jistý, před popravčí četou jsem přece jen stál poprvé.
Velitel popravčí čety ke mně přistoupil a chytil mne pod krkem. „Děkujte Bohu a mým nadřízeným,“ zasyčel. „Já bych rovnou střílel ostrými.“ Plivl mi do obličeje a odstrčil mne.
Cestou zpět do cely jsem se držel a tvářil se, že takových zážitků mám bezpočet. Až když kovové dveře zaklaply, dovolil jsem nohám, aby povolily. Klesl jsem na zem a třásl se. Zuby mi cvakaly jako kastaněty a mozek pořád odmítal fakt, že jsem živý. Když mi přinesli oběd – řídkou, podivně se tvářící polévku – třesoucíma rukama jsem možná čtvrtinu vybryndal kolem sebe.
Vzpomeň si, vzpomeň si, jinak tě tihle maniaci vážně zabijí! Sakra, sakra, sakra! Hlaveň pušky vážně není to, co bych chtěl vidět jako poslední. Mnohem radši bych ležel v posteli obklopen rodinou. Za předpokladu, že nějakou mám. I nemocniční pokoj by byl fajn. Ale ne popraviště nebo bojiště!
Nevím, jak dlouho jsem jen tak seděl, objímal si kolena a snažil se o rozumnou myšlenku. Pár minut, hodiny, možná dny? Nevím. Slečna Panika si ze mne udělala svého nového milence.
Z transu mne vytrhl hluk na chodbě. Dusot těžkých bot, výkřiky, výstřely. Štěkání rozkazů.
Dveře do cely se rozlétly. Tentokrát v nich stál vysoký, šlachovitý muž v černé uniformě, v ruce držel pušku. Obličej měl ožehlý a od krve.
„Generále!“ vykřikl nadšeně a vrhl se ke mně. „Jste v pořádku?“
„A- ano. Co se děje?“
„Přišli jsme si pro vás. Nemůžeme vás přece nechat v rukách nepřátel, zrovna teď, když vítězství je na dosah a budete nejvíc třeba při budování Řádu.“
„Řádu? Nechápu…“
„To nic, jste jen otřesený, v šoku. Všechno bude v pořádku.“
Na chodbě čekali další muži, rovněž v černých uniformách. Předpisově salutovali.
Pomalu, skoro něžně mne vedli ven. A všechno bylo jinak.
Oblohu zastiňoval hustý černý kouř, všude se válela suť, tráva byla na uhel. Vzduch páchl sírou, střelným prachem a krví. Všude pobíhali lidé; jedni nosili raněné, další je dobíjeli.
„Taktika, kterou jste připravil, byla geniální,“ rozplýval se můj zachránce. „Prošli jsme celou zemí jako nůž máslem.“
„Tohle… Co to má být?“
„Vaše veliké dílo, generále,“ bylo mi užasle vysvětleno. „Zvítězili jsme ve jménu vaší myšlenky.“
„Jaké, proboha?“
„Nového Řádu.“ Černě oděný voják na mne hleděl zkoumavým zrakem. „Je vám dobře?“
Ne. Nebylo mi dobře. Vzpomněl jsem si na slova černovlasého důstojníka – stovky civilních obětí. Bože, tohle je mé dílo?
„Nechte mne chvíli o samotě.“
„Cože?“
„Jděte pryč. Prosím.“
Poslechl.
Klekl jsem si na zem a přejel rukou po sežehnutém trávníku. V uších mi místo zpěvu ptáků znělo dunění děl a bomb. Nový řád. Je třeba ničit, aby bylo možné budovat. Budovat co? Ne, tohle jsem nechtěl, tohle nemůže být mé dílo!
Zvedl jsem se a šel k hloučku vojáků, který se kousek ode mne zformoval. Dolehly ke mně útržky hovoru.
„Co jste to do prdele provedli?!“ zařval jsem na ně zplna hrdla.
„Ale pane…přece…vaše rozkazy….“
„Moje rozkazy?! Co je tohle za nebetyčnou blbost?! Neporučil jsem vám střílet!“
„Ale ano…“
Zhroutil jsem se na kolena. Co je tohle za hloupou hru?
Jeden z černě oděných mužů ke mně přiklekl. „Všechno bude dobré, pane. Jsou to jen vedlejší účinky kapsle. Měla vás uvést do kómatu, aby vás nemohli nijak vyslýchat, ale místo toho vám rozhasila psychiku a paměť, občas se to stává. Všechno bude dobré, dostaneme vás z toho.“
Kapsle? Kóma? Dostanou mě z toho? Donutí mne si vzpomenout? Vzkřísí moji povahu? Co ze mě udělají? Někoho, kdo tohle schválí?
„Pistoli,“ zachraptěl jsem.
„Cože?“
„Pistoli.“
„Co chcete dělat, pane?“
„Po tom vám nic není.“
„To nemůžete!“
„Musím.“