Kolektiv studentů Gymnázia Strakonice se ve spolupráci s několika členy pedagogického sboru již od podzimu zamýšlí nad možnostmi vzniku, vnitřními mechanismy a nebezpečím totalitní moci. Může se vůbec totalitní či totalitární režim po drastických zkušenostech uplynulého století se stalinismem, nacismem či maoismem ještě vrátit? Umožňuje naše současná, slovy zesnulého vynikajícího českého historika a filosofa Dušana Třeštíka „informační“, společnost opětovný příchod manipulace s veřejným, ale i individuálním vědomím lidí? Dokázali bychom nějak zabránit prosazení zpočátku plíživě vtíravého a pro mnohé lákavého extremismu – levicového či pravicového?
Nejprve je nutné vyzdvihnout, že jakkoli se jmenované režimy snažily o dosažení „totalitní“ moci, žádnému z nich se to dokonale nepodařilo. Vždy se našel větší či menší počet hrdinů, kteří dokázali zrůdné praktiky, směřující k potlačení nejzákladnějších lidských svobod, odmítnout. K „orwellovské“ totalitě, která by v konečném důsledku ovládla i vnitřní vědomí každého člověka, jež by se stal „uvědomělým“ služebníkem režimu, schopným udat například i nejbližší příbuzné a přátele, se mnozí diktátoři v tragicky malých, přesto však určitých odstupech pouze přiblížili. V dokonalé totalitě by měl úplně každý člověk i sám sebe vnitřně kontrolovat v dodržování nadiktované cesty a sám by se v případě odchýlení musel přihlásit k potrestání. Proto chápejme zmíněné režimy jako „totalitární“ neboli usilující o totalitu.
Totalitarismus se rodí jako lákavá nabídka, ideologie, souhrn politických názorů, jakýchsi stoprocentních patentů na to, jak „dokonale“ a hlavně „rychle“ napravit problémy ve společnosti. Často již od počátku jasně definuje „viníky“ všeho špatného. Ti následně poslouží jako ventil zklamaných nadějí, vášní, chamtivosti, závisti i uboze nízké a obyčejné agresivity. Totalita nakonec požírá stejně své tvůrce jako děti. Výsledkem je strach, velký STRACH, který deformuje lidství, morálku a myšlení celých generací. Existují ale přece cesty, jak plíživost totalitarismu odhalit a zastavit včas. Nad nimi se zamýšlejme od jednotlivců, přes region k zemské úrovni a naplňme tím jednu ze základních povinností občana demokratické země. Naše alegorie totalitní moci k tomu chce být dalším impulzem.
Zleva: Anna Kolářová, Kateřina Vejvodová, Růžena Jirsová, Jiří Musil, Jan Mrázek, Martin Klecán, Mgr. Miroslav Žitný.