JUDr. David Moravec pochází z Českých Budějovic a studoval na Právnické fakultě v Praze, načež působil v oblasti advokacie. Nyní je už čtyři roky opatrovnickým soudcem okresního soudu ve Strakonicích. Uvolil se udělat rozhovor, ve kterém mluví o spravedlnosti a o tom, jaké to je být povoláním soudce.
Proč jste chtěl být soudce?
To povolání se mi vždy líbilo. V rodině mám předchůdce soudce nebo právníky, takže jsem k tomu byl možná i trochu vedený, ale měl jsem vždy pocit, že bych chtěl působit v oblasti spravedlnosti. Nejprve jsem chtěl být právníkem, dříve jsem byl advokátem, a pak jsem si říkal, že v rámci advokacie se musí člověk soustředit až moc na klienta. Kolikrát se mi nelíbilo, co mi ten člověk říká, nebo co pro něj mám dělat v rámci soudního řízení, takže jsem si přál být spíše ten neutrální, který v tom sporu hledá spravedlnost.
Existuje jediné správné rozhodnutí, ke kterému by měl dojít každý soudce, nebo to je i vaše rozhodnutí?
Myslím, že je spíš moje. V rámci soudnictví je důležitá povaha soudce, každý jsme vychovaný a nastavený jinak a do různých oblastí práva se hodí jiní lidé. Já jsem více citlivý a emocionálně založený, proto se mi líbí ta oblast opatrovnictví, kde se setkávám s dětmi a rodiči a můžu řešit konkrétní problémy. Není mi zas tak blízko třeba obchodní právo nebo směnky, což jsem musel dělat v rámci té advokacie a bylo to na mě příliš „nehmatatelné“.
Neexistuje nějaké univerzální řešení, každý si k tomu musí dojít sám. Jsme samozřejmě vázáni judikaturou vyšších soudů, takže u těch rozhodnutí musí být trochu i předvídatelnost. Jsou tam tudíž určité mantinely, které jsou takovým ustáleným zvykem.
Může se někdy bít soucit se spravedlností?
Myslím, že může.
A co je důležitější?
Jsem rád, že se mi do teď nestalo, že bych rozhodl v rozporu se svým vnitřním přesvědčením a pocitem. Když čtu v médiích o kauzách, které se nějakým způsobem rozhodly, protože třeba nebylo předloženo dostatečné množství důkazů, tak mám pocit, že ta spravedlnost úplně nevyšla najevo, protože ten postup byl příliš formální. Pak se to odráží i na pohledu veřejnosti na soudce, protože ta má pocit, že někdo něco udělal, tudíž by měl být potrestán, a pak nechápe, proč potrestán nebyl. Nevidí to, že ten nestranný soudce musí mít dostatečné důkazy a nemůže rozhodovat podle toho, že si veřejnost myslí, že to udělal. Pokud se ten člověk nepřizná a nejsou jasné důkazy, tak ho prostě nikdo potrestat nemůže.
Měl by soudce potlačovat emoce?
To by měl, protože je nestranný subjekt. V rámci souzení, kde se jedná třeba o péči o děti, je to ale velmi obtížné, protože se třeba vyslýchá dítě, které brečí, vy cítíte že je jedním rodičem k něčemu tlačeno a zároveň to říkat nechce, je zmanipulované… (Navíc je malé a je tam určitý psychický blok, proto dětem dávám plyšové pejsky, se kterými si hrají a pak si je odnesou domů, a snažím se s nimi navázat nějaký vztah, protože dětem by se nemělo ubližovat.)
Hodně pracujete s lidmi – jste v tomto směru spíše optimista nebo jste ztratil iluze?
Když jsem nastupoval, tak už jsem měl mírnou deziluzi jako právník a teď ji mám ještě větší. Stále jsem optimista a snažím se v lidech najít to dobré a říkám si, že potkávám jen ty problematické. Byť soudcuji jen čtyři roky, tak mám ale pocit, že se to zhoršuje – že jsou agresivnější, více si berou dítě jako zbraň.
Jaké je pro vás nejhorší chování?
Hodně mi vadí arogance, ta povýšenost. Pak je to nespolupráce a lhaní, kdy třeba otcové mají platit na děti a mlží své příjmy, protože mají pocit, že jim někdo bere peníze. Pak jim zdlouhavě vysvětluju, že to to dítě zkrátka potřebuje.
Co následuje, když dostanete případ na stůl?
Když já osobně dostanu případ na stůl (nedokážu říct, jak přesně to má třeba trestní soudce), tak si ten spis pročtu, je tam podán nějaký návrh a někdo chce, aby soud něco upravil, zjistím, jestli tam je předběžné opatření, čeho se to týká, jestli jsme místně příslušný soud a můžeme o tom vůbec rozhodovat.
Potom se sejdu se svou asistentkou – já mám v týmu asistentku a rejstříkovou vedoucí, což je něco jako zapisovatelka – a probíráme, koho předvoláme, jaké potřebujeme důkazy a stanovíme si termín zhruba za měsíc, kdy proběhne jednání. Snažíme se, aby to byl ten měsíc, aby to bylo rychlé.
V mezidobí se mi obvykle do rukou dostanou vyjádření druhé strany, opatrovníka, sociálky a podle toho dále zjišťuji, jak moc problémové to je, jak je to s příjmy a jestli má dítě zázemí atd. Když je to něco složitějšího, tak se kouknu do judikatury, do komentářů a různých knih.
Často se stává, že se mi dostane předběžné opatření na nějaké dítě, které já vůbec neznám, neznám jeho situaci a musím rozhodnout do 7 dnů (když je to pomalé předběžné opatření a do 24 hodin, když je bezprizorní dítě, které vůbec nikoho nemá). A já jim ani nemůžu hned vyhovět, protože nevím, co se tam děje.
Co je na tom všem nejtěžší?
Jednat s lidmi v jednací síni a psychologicky je přesvědčit, aby se domluvili. Mám zákoník, který mi dává mantinel, ale je těžké zjistit, kdo se skutečně v té rodině dokáže řádně o dítě postarat, protože opatrovnický soud musí vyšetřovat. Na rozdíl od klasického soudu tady není vítěz a poražený, já musím nějak rozhodnout a soud si musí všechny důkazy dohledat, i když třeba rodiče nespolupracují.
Jaký jste měl nejtěžší případ?
Bylo to dítě, které putovalo mezi různými členy rodiny a i diagnostickým ústavem, a dělo se to, že dítě, které mělo oba rodiče problémové, už začínalo být problémové taky.
Když lidé u soudu lžou nebo si vytvářejí konstruované příběhy, je to můj osobní problém, ale když se jedná o bezprizorní nezletilé dítě, vnímám to jako takové selhání společnosti. Někdy mám pocit, že finanční prostředky putují někam, kam by úplně nemusely, ale mohly by pomoct těm nejzranitelnějším subjektům, právě takovým dětem.
Ovlivnila práce soudce vaši osobnost? Máte třeba lepší analytické myšlení?
Určitě. Mám větší pocit zodpovědnosti, rozhoduju o osudech lidí a musím rychle analyzovat to nejdůležitější, jít za tím, ale zároveň nevyhořet a neudělat si jednoduchý klíč, podle kterého se řídit. Je důležité se vždy připravovat na každý případ zvlášť.
Máte nějaký další kariérní cíl?
Myslím, že jsem dosáhl toho, čeho jsem dosáhnout chtěl. Teď se soustředím na to, abych to dělal co nejlíp, aby mě to bavilo a abych se jednou mohl kouknout za sebe a viděl něco, co mělo smysl.