TADY MÁ BÝT OBRÁZEK Snad každý správný Čech již někdy slyšel o památné bitvě u Sudoměře a slavné lsti husitských žen, jež pokryly dno přilehlého vypuštěného rybníka svými závoji a nastražily tak na své oponenty nečekanou past. Co je však na tomto příběhu pravdy? Jak skutečně probíhala tato nejslavnější bitva husitských válek?
Bylo tomu již téměř rok od chvíle, kdy pražští husité v červenci roku 1419 pod vedením kazatele Jana Želivského1 z oken Novoměstské radnice vyházeli a následně ubili novoměstského purkmistra a šest konšelů2. Tímto krvavým aktem započali epochu, kterou dnes nazýváme husitskými válkami.
Po následné smrti krále Václava IV. Lucemburského3 v srpnu téhož roku se měl dle práva ujmout české koruny jeho bratr Zikmund Lucemburský. Ten se však po Kostnických událostech a upálení Jana Husa netěšil mezi Čechy příliš velké oblibě, a tak nebylo divu, když jej jako svého panovníka odmítli uznat.4 (Tím nastalo období bezvládí, které de facto trvalo až do konce husitských bojů a přijetí Zikmunda králem roku 1436.) Již roku 1420 se tedy Zikmund postavil do čela křížové výpravy, vyhlášené papežem5 s cílem přivést české kacíře zpět do lůna katolické církve. Zatímco probíhaly její přípravy, i česká a moravská katolická šlechta se snažila všemožně oslabit postavení husitů.
Poté, co Praha, centrum kališnického hnutí, uzavřela v listopadu roku 1419 s katolíky půlroční příměří, přesunula se velká část radikální větve husitů6 do západočeské Plzně. Po několika úspěšných šarvátkách, včetně vítězství v bitvě u Někmíře7, se část husitů, pod velením Břenka Švihovského z Dolan a Jana Žižky rozhodla opustit katolíky obléhanou Plzeň a s příslibem volného průchodu se vydala směrem k nově založenému hradišti Tábor8. Cestou však byli nedaleko obce Sudoměř, přibližně 15 km od Strakonic, patřících mezi přední katolická města, přepadeni plzeňskou katolickou šlechtou a strakonickými johanity9. Ti byly navíc brzy posílení o oddíly tzv. železných pánů. Bylo jasné, že v přímém střetu nemají husité šanci, a tak se Jan Žižka rozhodl pro krok, který můžeme zpětně nazývat geniálním. Své obranné postavení umístil na hráz mezi rybník Markovec a vypuštěný Škaredý, čímž znemožnil katolické jízdě při útoku rozvinout své šiky či se husity pokusit obklíčit. Přitom také využil tuctu těžkých vozů, které s sebou měl10 a které tvořily provizorní hradbu. Když pak nepřátelé na toto „opevnění“ zaútočili, jejich síla se o něj rozbila. Palba z husitských houfnic navíc vyvolávala v katolických šicích zmatek, a tak nakonec nezbylo spojeným katolickým silám nic jiného, než se stáhnout. O druhé proražení husitských linií se katolíci pokusili znovu o něco později, tentokrát však přes rybník Škaredý. Ani tento pokus nebyl úspěšný, těžce vyzbrojení rytíři nemohli v rozbahněné půdě efektivně manévrovat a byli pro kališníky lehkými cíli. Právě zde může mít kořen i legenda o ženách pokrývajících plochu rybníky závoji. Zmínka o takovéto taktice se objevuje však pouze v jediném díle – knize Historia Bohemica napsané Eeneou Silviem Piccolominim, budoucím papežem Piem II. Ten, ale k husitům neměl nejvřelejší vztah a jeho výpověď může být jen způsobem, jak znehodnotit válečnické umění husitů. Vzhledem k tomu, že další věrohodné zdroje, potvrzující tento příběh, neexistují, měli bychom tvrzení tohoto italského diplomata přijímat s nadsázkou. Podobným mýtem je nejspíše i velikost obou armád. Často jsme slýchali o obrovské katolické přesile, čítající tisíce mužů, jíž husité porazili jen díky své odvaze a důvtipu. Zde se ale dle všeho jedná znovu o zveličení. Dle dochovaných svědectví se jako nejrealističtější jeví 700-1000 katolických jezdců a okolo 400 husitů (a to včetně dětí a žen).
Neúspěšným katolíkům nakonec nezbylo nic jiného, než ustoupit, a tak mohli husité v klidu na bojišti přečkat noc, čímž své vítězství dle středověkých zvyků stvrdili.
Druhý den se vydali opět směrem k Táboru, kam zanedlouho dorazili a kde byl Žižka zvolen jedním ze čtyř hejtmanů11. Tím se v podstatě uzavírá první kapitola dějin husitských válek, po níž bude následovat dlouhé období křížových výprav na naše území a bojů jak proti nepřátelům zahraničním, tak tuzemským, a nakonec i mezi husity samotnými.
Poznámky
1 Jan Želivský – husitský kněz, hlavní představitel a vůdce pražské radikální husitské větve, svou moc opíral zejména o pražskou chudinu, jeho vliv natolik rostl, že se jej v roce 1422 ostatní představitelé pražské husitské obce ze strachu rozhodli odstranit a utajeně před veřejností jej popravili
2 purkmistr byl ve středověku titul odpovídající dnešnímu starostovi, konšel pak členovi městské rady
3 český král Václav IV. zemřel 16. srpna 1409 na Novém hradě u Kunratic; nejpravděpodobnější příčinou je mozková mrtvice, vyloučen však není ani záchvat epilepsie či srdeční infarkt
4 Zikmund Lucemburský byl husity považován za hlavní příčinu usmrcení Jana Husa, zejména mu byla vyčítána pasivita při Husově procesu, toho se týkal i glejt, jenž Zikmund českému kazateli vystavil a jenž měl Husovi být po dobu koncilu zárukou bezpečí – glejt se však vztahoval pouze na cestu do Kostnice, ne na pobyt v ní, a na samotné řízení koncilu neměl tedy vliv
5 tj, papež Martin V. (pontifikát v letech 1417-1431)
6 husité byly v praxi rozděleni na dvě oddělené skupiny - umírněné kališníky (tj. zástupci vyšší šlechty a bohatí měšťané – zejména Pražané), snažící se prosadit hlavně své osobní zájmy a neztratit majetek, a fanatičtější radikální (tj. nezámožní členové nižší šlechty a chudina - husité z tábora, orebité) - časté vzájemné spory mezi oběma tábory, stmeloval je hlavně společný zahraniční nepřítel
7 bitva u Nekmíře se odehrála na přelomu let 1419 a 1420 nedaleko tvrze Nekmíř, situované asi 20 km od Plzně; došlo v ní k prvnímu doloženému využití vozové hradby za husitských válek
8 dnešní město Tábor bylo založeno husity na jaře roku 1420 jakožto bašta jihočeských husitů, zároveň se mělo jednat o místo vykoupení, v němž by obyvatelé, žijící počestným a nemajetnickým životem (připomínajícím myšlenky pozdějšího socialismu), dosáhli spasení při konci pozemského světa, jejž husité očekávali; pojmenováno bylo podle hory Thabor (Tábor) poblíž Nazaretu, v dnešním Izraeli
9 johanité – členové Řádu rytířů sv. Jana v Jeruzálemě byly duchovním rytířským řádem založeným v Jeruzalémě v 11. století, u nás se vyskytoval od 12. století, přičemž mimo jiné chránil obchodní stezky či poskytoval útočiště a zdravotní pomoc poutníkům, po začátku husitských nepokojů se jejich hlavní základnou v Českých zemích staly právě Strakonice; v bitvě u Sudoměře byl také zraněn řádový převor Jindřich z Hradce, jenž pak na následnou infekci rány zemřel (podle jedné verze jej šipka z kuše trefila do prstu, popř. do palce na noze)
10 různé formy vozové hradby byly využívány již ve starověku, a to např. čínskými vojsky v 2. st. století př. n. l., či galskými a germánskými kmeny o století později
11 husitští hejtmané – velitelé husitských polních vojsk (vždy veleli jedné konkrétní složce husitského vojska – pěchotě, jízdě, dělostřelectvu nebo bojové vozbě), stáli v čele Tábora, podléhali velení vrchního hejtmana; na jaře roku 1420 jimi zvoleni Jan Žižka, Mikuláš z Husi, Chval Řepický z Machovic a Zbyněk z Buchova.
Prameny:
Hus, Jan. Listy z Kostnice; 2015, Praha, Biblion; ISBN 978-80-87282-22-9
Caesar, Gaius Iulius. Zápisky o válce galské; 2019, Praha, NAŠE VOJSKO, ISBN 978-80-206-1816-0
Liška, Vladimír. Největší dobyvatelé a vojevůdci, 2016, Praha, Alpress, ISBN 978-80-7543-247-6
Další zdroje:
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/jan-zizka-bitva-u-sudomere/r~6e43a97e692111eaaabd0cc47ab5f122/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Sudom%C4%9B%C5%99e
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_%C5%BDi%C5%BEka
https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%A1bor
https://www.mistopisy.cz/pruvodce/obec/7785/tabor/historie/