Stručná historie
Jak se tedy Češi vůbec do oblasti s názvem Banát dostali? Na začátku devatenáctého století se v tehdejším Rakousku-Uhersku objevila nabídka: kdo monarchii pomůže kolonizovat její nedávno dobyté východní oblasti, dostane tam přes hektar půdy zadarmo, nebude muset třicet let platit daně a na vojně stráví jen jeden rok (oproti šesti až osmi v Rakousku). Němci, Slováci, Maďaři a také tisíce Čechů, většinou z chudších poměrů, které zaujala vidina lepší budoucnosti, se tak jednoho dne sešli ve Vídni a po třech týdnech plavení po Dunaji se dostali na místa pro ně určená – pro Čechy to byly kopce nad Dunajem, kde vzniklo několik vesnic pro české obyvatelstvo. Celkem šest z nich bylo obydlených asi pěti tisíci ryze českými hospodáři a řemeslníky – Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál a Šumice, českých obyvatel ale bylo v oblasti více. Díky rozdílnému náboženství (Rumuni i Srbové jsou pravoslavní, naši předci zase katolíci) se Češi s okolními obyvateli nijak nemísili a v těchto vesničkách tak původní kultura přežila téměř nedotčená až dodnes.
Hláskosloví
Byť je banátská čeština obklopena cizími jazyky, její výslovnost zůstala téměř stejná jako před dvěma sty lety. Výjimkou je však čeština, jíž se hovoří na území Srbska. Kromě rysů chodských dialektů (většina Čechů na tomto území pochází právě z Chodska) – třeba výslovnosti dvojhlásek, kdy /ou/ se čte jako dlouhé /ú/ (české „dlouho“ se změní na „dlúho“) a /ej/ vzniklé z /ý/ se opět čte jako dlouhé /í/ (tedy spisovné „dobrým“ se změní na „dobrejm“ a pak zpět na spisovně znějící „dobrým“) – je tato čeština ovlivněna srbskou výslovností. Původně české /ť/ a /ď/ začíná vyslovovat spíše jako měkké /č/ a /dž/ („děti“ tedy zní spíše jako /džeči/). Kvůli tomu se původní /č/ (a s ním i /š/ a /ž/) začínají vyslovovat více „tvrdě“, dochází tedy k podobnému vývoji jako kdysi v polštině. Pomalu se vytrácí /ř/, které je, zejména mezi mladšími, nahrazováno /ž/, /š/ nebo i /rž/ či /rš/. Nejvíce slyšitelným vlivem je ale srbský přízvuk, který se ovlivnil všechna česká slova (přízvučné slabiky tučně: „nevěsta“, oproti ryze české „nevěsta“), a podle kterého se některé samohlásky vyslovují dlouze (např „póle“ místo „pole“, „vózit“ místo „vozit“); zrovna toto prodlužování však může z části být i rys původní, k podobnému jevu totiž dochází i na Chodsku.
Oproti tomu čeština na území Rumunska vlivům odolala – nepřevzala si rumunský přízvuk na předposlední slabice a dokonce i převzatá slova dostala typicky český přízvuk na první slabice.
Tvarosloví, slovní zásoba a větná skladba
Vlivem okolních jazyků na banátskou češtinu se možná tolik nezměnila její výslovnost, ale proniklo do ní spoustu výrazů z rumunštiny, srbštiny, němčiny a dokonce i maďarštiny, řečtiny a turečtiny. Poslední zmíněné jazyky pak přinesly zejména spojky, jako například turecké „barem“ a řecké „makar“ (obě znamenající „alespoň“), které jsou velmi časté i v dalších balkánských jazycích. Obě spojky přišly do češtiny skrze srbštinu, odkud pochází i další – například „da“, používané buď ve smyslu „aby“ („lepší da nikam nejel, lepší da zůstal doma“), nebo jako tzv. dakání („chci da dělám“ místo „chci dělat“), další jev velmi typický pro balkánské jazyky. Dalším balkánským vlivem je pak slovo „hajde“, pro nějž je nejbližším českým překladem „pojďme“.
Spousta slov, zejména pro moderní vynálezy, je pak převzatá z rumunštiny. Příkladem je třeba „mašina“ pro auto nebo „gradince“ pro školku. Kvůli tomu i podobná slova se stejným významem znějí jinak – slovo pro mechanika do naší češtiny přišlo z němčiny, kdežto do banátské češtiny se dostalo přes rumunštinu, proto se zde říká „mekánik“. Maďarština zase do češtiny přinesla jinou větnou stavbu – věty jako „dědeček mně byl tesař“ místo „můj dědeček byl tesař“. Zajímavý je také jev spojování dvou předložek. Přemýšleli jste někdy nad slovem „nadosmrti“? Že spojení „na do smrti“ v našem moderním, spisovném jazyce nedává smysl? Tento archaický jev však v banátské češtině částečně přežil – a protože k něčemu podobnému dochází i v Rumunštině, je pravděpodobné, že na rozdíl od naší češtiny nedojde k jeho vymizení. Setkat se tak můžete s výrazy jako „šaty do na zimy“, „po přes roku“, „pole pod za Belkovcem“ nebo „budeme tam asi kolem do osmi“.
Banátská čeština má ale samozřejmě i svá původní, ryze česká slova, i když v naší češtině byste je neslyšeli – třeba „mrtvák“ (mrtvola) či „níčko“ (nyní). Ano, opravdu se zde píše měkké "í".
Kromě toho se objevuje i pár rozdílů ve skloňovaní; nejvýraznější z nich, který jste i vy možná někdy slyšeli od svých prarodičů, je dlouhá výslovnost koncovky „-i“ u množného čísla slov mužského rodu („chlapí“ místo „chlapi“, „Češí“ místo „Češi“). Vyučující češtiny ovšem nepotěší, že i na Banátu se objevuje stejný nešvar jako mezi našimi studenty, a to užívání zájmen jako „můj“ nebo „jeho“ na místě zvratného „svůj“.
Jména
Pro svébytnou banátskou komunitu jsou typická také stejně svébytná jména. Díky konzervativnosti místních jsou v módě jména staročeská (jak jim sami obyvatelé říkají) – tedy mužská jména jako Jan, Václav, Jakub, Jiří, ale také Leopold nebo Blahoslav, a ženská jména jako Jana, Ludmila, Josefa, Marie nebo Štefanie; jelikož v českých vesnicích žije jen několik rodin, příjmení se často opakují. Z těchto důvodů má snad každý banátský Čech svou přezdívku. Ty mohou být různé: zdrobněliny, jako třeba Venca a Vencl od Václava, Jenda, Johan a Jóna od Jana, Marjánka a Marijána od Marie, ale i méně obvyklé Lepolt od Leopolda nebo Nácik (či Nácek) od Ignáce. Přezdívky vzniklé podle řemesla, které člen rodiny vykonává, takzvaná jména „po chalupě“, jako třeba Kameníkovi, Zedníkovi nebo Kožuchárovi. Jiné přezdívky jsou originálnější – například panu Pekovi ze Svaté Heleny se neřekne jinak než Pepsi. Kvůli politické situaci kdysi emigroval a dostal se do Ameriky. Když se, jako jeden z mála, vracel na svou rodnou ves, přinesl s sebou nápoj Pepsi, ostatním obyvatelům dosud známý jen z filmů. Další přezdívky byste pak rozhodně neměli před dotyčným říkat, jako například Pičulák, Bambula nebo Tulipán (kromě květiny označuje toto slovo také hlupáka); o nich vás místní budou varovat větou „v tom numeře to netrpěji“. I když tedy v úředních dokumentech můžete narazit na obyčejná jména jako Franc Havlíček (byť v rumunském pravopisu, tedy „Franț Havlicec”), osobně se vám banátští Češi představí spíše jako „Franc Havlíčkuch, Levojc pod školou” (v pořadí: jméno, příjmení, přezdívka s upřesněním podle bydliště). Ještě komplexnější je situace v Bigăru (česky„Bigeru”); například Jan Mleziva, rumunsky Ion Mleziva, je známý jako Johan Ježkuc („Ježek” podle jeho vlasů; stejně se přezdívalo i jeho otci), Čokan (původ neznámý) nebo také Lupu (od rumunského „lup”- „vlk”; právě toho jeho otec kdysi zabil). I když jeho rodinu znají všichni právě podle přezdívek Ježkuc, Čokanuc a Lupu, před nimi by je nikdo nepoužil, neboť jsou považovány za urážlivé. Jeho ženě Barce se pak říká Barka Ježkuc nebo Barka Čokanovoa a jména dalších příbuzných jsou pak ještě více komplikované.
Příklad
Následující text je vyprávění A. Strnadové z vesnice Kruščice:
Hajde tak pište! Dám necky a do nich napocívám mouku. A potom je sundáme dólu a dáme brambory i kvásek. No dyž kvásek zkyne, potom zaděláme chleba. Dáme vodu i sůl a potom se dá do vošatek, žáríme a vsadime do pece. Teď se žár vyndavá, s tim řablem se vyhrabe a pometlem se vymete a pak se vsadí chleba. Ale muši se vědět: pec pobělá a se dělají takový (h)vězdy, vite, potom se pozna, že je vyžárino. Pa dok se pec nevyhřála, už poznáme po snopuch, po vohryzkach. Když v zimě – muši vic, je studenějši pec, v letě nemuši tolik.
Situace dnes
Oproti původním pěti tisícům už má šest českých vesnic jen dvanáct set obyvatel. Kvůli nedostatku práce, málu kultury a konzervativním poměrům už v Banátu zůstala téměř jen starší generace – skoro všechny babičky a dědečkové tak mají příběhy o tom, jak jejich děti utekly do Čech. V jiných vesnicích už češtinu používá opravdu jen nejstarší generace, byť i ona musí nad českými slovy někdy dlouze přemýšlet. Se svými vnoučaty pak musí mluvit alespoň napůl srbsky/rumunsky, neb by jim jinak jejich vlastní potomci nerozuměli.
Stále ale přežívá naděje. Do českých vesnic se v poslední době vrací mladí lidé, kteří dali přednost nelehkému obyčejnému životu před naším, někdy až příliš zrychleným. Takových odvážlivců ovšem není mnoho. Začíná se také rozvíjet turismus. Proč si tedy neudělat výlet do kraje, kde se i přes jeho vzdálenost k nám budete cítit jako doma, nepoobědvat svíčkovou jako od babičky, nevyspat se pod péřovou peřinou a nepodpořit tak naše vzdálené příbuzné? A ani nebudete muset mluvit anglicky, abyste si popovídali. Fonetické přepisy banátské češtiny byly přepsány do podoby, která blíže připomíná standardní český pravopis, ale stále zobrazuje rozdílnosti od spisovné češtiny (např. fonetické /fsaďime/ na „vsadime“, oproti spisovnému „vsadíme“).
Zdroje:
UTĚŠENÝ, Slavomír. O posrbšťování kruščické češtiny v jugoslávském Banátě. Naše řeč [online]. 1964 [cit. 2023-10-27]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5496
UTĚŠENÝ, Slavomír. Vlastní jména osob a zvířat u Čechů na jihu rumunského Banátu. Naše řeč [online]. 1964 [cit. 2023-10-27]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5060
SALZMANN, Zdeněk. Přezdívky v Bigăru: příspěvek k antroponymii česky mluvící vesnice v jihorumunském Banátu. Naše řeč [online]. 1964 [cit. 2023-10-27]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7140
SKULINA, Josef. Zdvojené předložky do + na, na + pod, kolem + do, pod + za v českém nářečí na území rumunského Banátu. Naše řeč [online]. 1964 [cit. 2023-10-27]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5774
VYSKOČILOVÁ, Karolína. Tvorba specializovaného korpusu banátské češtiny a jazyková analýza vybraných jevů [online]. Praha, 2014 [cit. 2023-10-27]. Dostupné z: http://hdl.handle.net/20.500.11956/68568. Kvalifikační práce.