„Pánové, zadejte se!“ Tato proslule známá fráze provází české teenagery již od roku 1830 a jistě je ještě nějaké desítky let provázet bude. Ano, mluvíme tu samozřejmě o tanečních. Události, při které si dívky obléknou nádherné šaty, pánové na sebe navléknou slavnostní oblek a jejich rodiče se chlubí šikovností svých dětí. Avšak víte vůbec, že taneční nejsou tak běžnou událostí, jak si hodně Čechů myslí? Vlastně je to přesně naopak. A proto bychom vám rády o tomto českém fenoménu řekly něco více.

Les, soubor biocenóz, jehož determinantou jsou dřeviny stromového vzrůstu.

    Tuto definici, nebo nějakou jí podobnou, můžete najít všude možně – na internetu, v encyklopedii nebo v učebnicích. Ale vážně pro vás znamená les jen hodně stromů vedle sebe? Například my vnímáme les jako něco mnohem mocnějšího. Jako místo klidu a harmonie, místo, kde se může člověk alespoň na chvíli zbavit všech problémů, trápení a obav. Stačí se jen zastavit a zaposlouchat se do zpěvu ptáků, šumění listů ve větru, bublání potůčku… A najednou jako by okolní svět zmizel a byli jste tam jen vy a příroda.

    Jan Hus byl bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností českých národních dějin. Tento náboženský reformátor, kněz, kazatel a spisovatel položil pro své názory život. Jeho pokrokové myšlenky a vize se zachovaly skrze dílo, jež tu po sobě zanechal. I pro nás, tedy společnost dvacátého prvního století, jsou tyto spisy nadmíru důležité, pomohly formovat současný pohled na dějiny a popsaly pokrytectví a prodejnost někdejší církve. Cílem tohoto článku však nemá býti popsání všeho, o co se Jan Hus zasloužil. Zaměříme se blíže na reformu českého pravopisu, jejíž spojitost s Janem Husem není dodnes dokázána, byť mnoho učebnic tvrdí opak.

    Ten den pršelo víc než obvykle. Provazce deště svazovaly zem svými mohutnými uzly a vytvářely tak zrcadlo oblohy zbarvené do holubí šedi. Kdybyste natáhli ruku nad jednu z mnoha čím dál hlubších louží, v tom zrcadle byste se i spatřili. Je to zvláštní pocit, vidět vlastní dlaň a konečky prstů tančit na popředí jakési akvarelové malby. Najednou vám připadá, že jste se stali součástí obrazu a na chvíli tomu sebeklamu i uvěříte. Dnes ale na žádné takové hraní není čas.

    Počítače se od doby, kdy byli za druhé světové války chlazeny leteckými motory, výrazně zmenšily. To, co lidstvo dostalo na Měsíc, se dnes vejde do hodinek, a nejenom že se technologie zmenšuje, lidé se díky ní stávají také propojenější. Nabízí se nám tedy otázka: Jak daleko to může dojít?

    Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále, Postřižiny. Vyjmenovat všechny Menzelovy filmy by zabralo pěkně dlouhý odstavec. Každý je zná. Každý alespoň některý z těchto filmů viděl. A jestli neviděl, tak o něm alespoň někdy slyšel. Jedná se o díla jednoho z nejvíce skloňovaných českých režisérů na poli světové kinematografie. Za svůj debutový snímek Ostře sledované vlaky, jenž je adaptací stejnojmenné novely Bohumila Hrabala, dokonce získal Oscara v kategorii zahraničních filmů. Dalo by se toho o něm říct mnoho. Byl režisérem, hercem, scénáristou, profesorem na FAMU i spisovatelem. Jeho tvorba posunula český film na zcela jinou úroveň. Po několika letech, kdy se českému publiku dostávalo tolika socialistických snímků plných černobíle vnímaných postav, se konečně objevil někdo, kdo dovedl zachytit i nezfilmovatelné. Jeho tvorbě nechybí vtip, lehkost, harmonický pohled na svět, lidskost, ani za režimu neustále do kouta zaháněná svoboda.