Pravidelný, optimální stav existence, organismu. Stav vyměřený úhelnicí. Železné tyče, dokonale rovné, naparují se kolem zamotané hlavy. Odchylka od vlastního standardu, nemyslitelná. Kontraproduktivně fungující lidské formy, nežádoucí a nepřijatelné. S velkou vodou přišly i velké otázky, paní Marie žila sama v rozlehlém domě. Kýble na zahradě přetékaly, většina z nich už padla vyčerpáním na zpustlou dlažbu. Zůstat tady? Hráz se brzy protrhne. Je to dlouhá doba, co paní Marii naposledy někdo navštívil, nebyla si jista, zdali by se ještě vůbec dokázala plnohodnotně zapojit do konverzace, formovat své myšlenky pomocí slov nebo jen udržet oční kontakt. Byla to vždy komunikativní dáma, ale poslední roky se jí roztřásla kolena i při hovoru se slečnou u pokladny, jestli si vezme rohlíky nebo raději chleba. Cítila se, jako by na prázdný žaludek vypila deset hrnků kávy. Hlas paní Marie byl přirozeně hluboký. Už jako dítě se však naučila používat hlas úplně jiný, jemnější, smířlivější. Sama sobě se pak často smála, když nedokázala do tónu přenést radost, ale ani trýzeň. V konečném důsledku to ale nebyla taková potíž, ostatně už maminka jí říkávala, že podobné exprese je lepší nechat si pro sebe, vyřvat se do polštáře, nesmát se moc nahlas. Ve vesničce měla dvě kamarádky, sestry Růženku a Andulku. Ráda je měla, to ano, ale čím dál tím více si mezi nimi a jejich pohledy na svět připadala docela samotná. Nečetla úmrtní list a přišlo ji v pořádku, že Petra odešla z práce, když ji nebavila. Paní Marie si nemyslela, že by utrpení lidi posouvalo, že by se díky němu zpravidla stávali silnějšími nebo snad, že by děti připravilo na život. Také nevěřila karetním výkladům, nevěřila v jakousi vyšší zákonitost. Návštěvy se tak pomalu krátily, až přestaly dočista. Nyní je všude voda, hráz se protrhla, proudy se ženou ulicí, nikdo už na kávu nepřijde. Paní Marie nestihla vesničku opustit, neodešla do domu pro postarší dámy, zůstala na místě a vzala svou špeluňku na milost.

 Během instalace fotografií na naší akci Kulturu nezastavíš mne zaujala jedna z fotografií Báry Vránové. Trochu jsem si pohrála s její myšlenkou a pokusila se ji uchopit sama prostřednictvím kratšího textu (viz níže). 

    Lidem znuděným karanténou přicházejí někdy na mysl prapodivné nápady. Začnou objevovat skryté talenty, všední domácí práce jim najednou připadají jako nejzábavnější činnost dne. Někteří dokonce začnou shledávat jejich obydlí tajným doupětem, ze kterého už nechtějí nikdy vyjít. Jiní nacházejí využití pro zbytečnosti dávno odložené k vyhození. Jak změnila karanténa vás?

    Ptáte se, proč v posledních dnech nevydáváme tak často? Přidali jsme se k iniciativě #kulturunezastavis a připravujeme pro Vás na odpoledne 30. dubna menší kulturní akci!

    Vzhledem k tomu, že by dnes oslavil narozeniny můj nejoblíbenější písničkář Karel Kryl (který se čirou náhodou narodil ve stejný den jako já a vojenskou službu vykonával nedaleko mého bydliště), rozhodl jsem se o něm napsat článek. Jelikož ale na našem webu článek zabývající se Krylovým životem již napsal Martin Klecán, pojal jsem ten svůj trochu jinou formou.

  Lukáš Černý je předsedou spolku Díky, že můžem, který každoročně pořádá Korzo národní. Skupinu tvoří dvě desítky studentů a mladých lidí a s pomocí dalších dobrovolníků již od roku 2014 organizují spoustu performancí, přednášek a upomínkových akcí v den výročí 17. listopadu. V letošním roce se oslavy musely přizpůsobit nepříznivé epidemiologické situaci, a tak probíhaly jinak, než tomu bylo doposud. V tomto rozhovoru se dozvíte, jak to celé začalo, co je pro organizátory důležité a jak tentokrát probíhaly koronavirem značně zkomplikované přípravy (uskutečněn byl již na podzim roku 2020, chtěli jsme jej ovšem zveřejnit až v tištěném vydání, proto jej čtete až teď).

,,Jak jako, že to vydání nemá žádný téma? A o čem teda budeme psát?“