„Bavorský kabinet hájí esesáky. Tisíce lidí v Itálii na dlažbu. Washington stupňuje vydírání.“ Tak zněly nadpisy článků v rubrice zahraničního tisku na sedmé straně Rudého práva přesně před 35 lety. Mezi nimi bylo i deset řádků, které oznamovaly, že Jaroslav Seifert získal Nobelovu cenu.

Nobelovu cenu získali dva Češi. Jaroslav Heyrovský (1959), a právě Jaroslav Seifert (1984). Západní ocenění bylo tehdy na Pražském hradě vnímáno v negativním světle. U Heyrovského se to dalo omluvit tím, že aspoň ukázal rozkvět socialistické vědy. Cenu jel do Stockholmu převzít sám, zatímco rodina zde sloužila jako rukojmí. Seifert se kvůli svému zdravotnímu stavu do Švédska nevydal vůbec.

Pamatuji si, jak jsem ještě minulý rok hledala všelijaké články o cestování, o tom, jak vykročit z komfortní zóny, jak se nebát odcestovat sama, a byla jsem vděčná za každý článek, ve kterém byly zážitky a zkušenosti z cest. Proto jsem se rozhodla, že sepíšu i já článek, a to konkrétně o Anglii, kde jsem strávila dva měsíce a letěla jsem tam naprosto sama. Možná to někoho nadchne a rozhodne se odletět taky. Byla bych moc ráda, protože Anglie byla pro mě zatím nejlepší zkušeností. Poznala jsem skvělé lidi, vydělala si peníze a ohromně se osamostatnila. V tomhle věku (na střední a vysoké) je nejlepší čas na cestování, zatím nemáte závazky, nemusíte nějak nic moc řešit a hlavně máte dva měsíce volna! Anglie mi toho dala tak moc, že jsem se rozhodla koupit si letenku do Indonésie a příští rok po maturitě letím na Bali. A o tom přesně život je – komfortní zóna je krásné místo, ale bohužel tam nic neroste. A teď k mému příběhu...

Petra Cardová je bývalá studentka gymnázia (4. C), která po úspěšném složení maturity v našem ústavu volila cestu práv. Nyní je už ve třetím ročníku na Západočeské univerzitě v Plzni na Právnické fakultě a může se chlubit prospěchovým vyznamenáním. Já si s ní povídala o jejím studiu, přípravě na něj a o začátcích na vysoké škole.

Jaké jsi měla alternativní obory? 

Nakonec žádný. Přemýšlela jsem ale nad bohemistikou, psychologií a pedárnou se zaměřením na češtinu a ZSV.

Kdy jsi zjistila, že chceš studovat práva?

Asi už na základce. Na gymplu v prváku jsem už říkala, že bych je jednou chtěla studovat. Ve třeťáku jsem měla období, kdy jsem chtěla učit, ale pak jsem si řekla, že to je na mě asi moc jednotvárný. 

Jak reagovali lidi okolo?

Protože jsem v Plzni, tak si ze mě všichni dělali srandu, že to budu mít hotový za rok. Nebo mi naopak říkali, že to je těžký, hodně učení a tak. 

Znervózňovalo tě to?

Ani ne, protože když jsem šla na gympl, tak mi vlastně všichni říkali úplně to samý. Je to ale vždycky o mým přístupu…

Jednou (popřípadě dvakrát) přijde čas, kdy se ocitnete ve třeťáku nebo čtvrťáku. Lidi se vás začnou ptát, kam směřujete a co budete dělat se svým životem. A tím myslím, že se vás už nikdy nikdo nezeptá na nic jinýho. Jediný, kdo se neptá, je vaše matikářka, protože tý je jasný, že neuděláte ani ten čtvrťák. A taky vaše chemikářka, protože ta ani neví, že ještě chodíte do školy. 
A tak je tady Grafoman, aby vás z toho vysekal. No jo. Zuzka Vodáková pro vás bude vyzpovídávat nejen bývalé studenty gymnázia o jejich studiu a rozhodování co dál. Těšit se můžete na studenty práv, medicíny, psychologie a mnoho dalšího. Sledujte náš instagram, kam nám můžete napsat tipy na otázky, které by vás zajímaly, nebo na zajímavé lidi a obory!

O lásce a podzimním dešti.

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, 

23. září proběhla naše obvyklá schůzka poněkud netradičně. Ne netradičně kvůli tomu, že naše redakce nemá stálé sídlo, tudíž je občas umění najít vůbec nějaký ten prázdný roh našeho ústavu, kam by se mohla inteligence v pondělí o velké přestávce uchýlit, ale hlavně kvůli tomu, že jsme si demoraticky zvolili novou šéfku - Báru Kůtovou! Zároveň se omlouváme, že jsme na sebe nechali tak dlouho čekat, jelikož je nám jasné, že po nás již dychtíte. Nebojte se nic, jsme zpátky a začneme vydávat v nejbližších dnech! 

Poslední týden v srpnu se v Praze na Fakultě Sociálních věd Univerzity Karlovy konala Letní škola žurnalistiky. Ačkoli jsem k podobným programům obyčejně skeptická, tak jsem v červnu (samozřejmě na poslední chvíli) sepsala motivační dopis a esej, podle kterých se přihlášení účastníci vybírali. Zpětně letní školu hodnotím jako jeden z nejlepších zážitků prázdnin, protože jsem si mohla rozšířit obzory a dozvědět se mnoho informací – třeba že se téměř nikdy nepíše v ich formě, tak to musím porušit, dokud si to pamatuji.

Den první

v dálce
v unaveném vzduchu
v poli

stál strašák

snad aby se měli kosi 
ke komu modlit

snad aby si mohl
připadat sám