„Po delším rozhovoru s říšským kancléřem a po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa. Za tento projev důvěry dostalo se mi slibu, že našemu národu bude zabezpečena svébytnost a svéprávný vývoj národního života.“ Emil Hácha se vrátil z Berlína, kde byl pod tlakem donucen podepsat dokument povolojící vstup nacistických vojsk na zbytek území bývalé Československé republiky.

Poslední dobou se na nás ekologie řítí ze všech stran. Ať už to znamená školní projekt Nemáme planetu B, nástěnku o sběru a recyklaci olejů nebo otevření bezobalového obchodu Bezinka, které je plánované na 18. března, kdy se tak ve Strakonicích otevře první obchod svého druhu. Majitelkou obchodu je Lucie Koláříková, se kterou jsem měla možnost udělat rozhovor.

Uf. Konečně pátek. Po dlouhém a namáhavém týdnu jsme se všichni jako zázrakem dožili dneška a mnoho z nás již netrpělivě odpočítává minuty do zazvonění. Crrr…a už je to tady. Všichni zuřivě vybíhají ze třídy a řítí se vstříc poslednímu únorovému víkendu. Já naopak spěchám opačným směrem, a to na seminář o próze do Latiny. Latina. Místo, kde se teď při opravách školy s Grafomanem každé pondělí slézáme a místo, kde dneska strávíme čtyři hodiny svého života. Se zásobou kávy a plna očekávání usedám spolu s ostatními ke stolu. Už přišel i Vít Malota, který seminář povede.

Už je to nějaký ten pátek, co pan ředitel vydal manifest Mým studentům!, kde vysvětluje komplikovanou problematiku přecházení z jednoho pavilonu do druhého. I po poměrně dlouhé době jsou na něj reakce více než rozporuplné.

 Je 25. 2. 1948 a Klement Gottwald čte z korby nákladního vozu na Václavském náměstí dnes již známá slova: „Právě se vracím z Hradu od pana prezidenta republiky. Dnes ráno jsem mu podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. 2., a současně jsem panu prezidentovi navrhl seznam osob, kterými má být vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“

Navštívila jsem místo, na kterém, být muž, požádám svou životní lásku o ruku. Nebo tam aspoň umřu, kdybych náhodou životní lásku nepotkala. (Žádost o ruku ale zní o dost líp.)

Jdu v tričku přes školní dvůr do jídelny a říkám si, že budu nemocná. Vykračuji si ve svých fajnových bačkůrkách přes Transsibiřskou magistrálu do druhého pavilonu a říkám si, že budu nemocná. Jdu na maturák v lehkém kabátku a mokasínkách a říkám si, že je to naprosto v pohodě. 

Je 27. ledna 1945. Sovětská armáda, která již takřka 4 roky sváděla boje s německou armádou a od bitvy u Stalingradu osvobodila již celou východní Evropu a podstatnou část Polska, vstupuje do malého města v dnešním Malopolském vojvodství mezi Katovicemi a Krakovem. Nedaleko od řeky Soły směrem na západ se vojákům Rudé armády naskytl pohled na rozsáhlý areál, který zprvu považovali za pracovní tábor. Ocitli se však před komplexem budov, jenž se bude budoucím generacím připomínat slovy pamětnice paní Marty Kottové, jako místo, na kterém přestala věřit v Boha.

Jan Palach se narodil 11.srpna 1948 v Praze. Roku 1968 začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Již tehdy se začal zajímat o společenské dění a politickou situaci v Československu. Na jeho názorech se projevil i vliv Francie, kterou navštívil při studentském pobytu.