Co jste v období Sametové revoluce dělala? Jak jste to tehdy všechno vnímala?

   Byla jsem ve druhém ročníku vysoké školy v Praze, takže jsem jako všichni moji spolužáci stávkovala, malovala plakáty, na psacím stroji opisovala informace pro občany, které se pak vyvěšovaly po Praze a vozily do měst mimo Prahu, chodila na demonstrace, zjišťovala, co že je to vlastně ta demokracie, a moc se na ni těšila.

Jak to hodnotíte zpětně?

   Jako opravdu krásné období plné naděje a hlavně skutečné lidské sounáležitosti. Období neuvěřitelných zvratů, pro nás naprostý zázrak! Během několika týdnů byl z Václava Havla – disidenta, Václav Havel – prezident, kterého si (na rozdíl od následujících prezidentů) vážil celý svět.  A nepřestávám být vděčná za to, že mě tato událost zasáhla v nejlepším věku. Nebyla jsem ještě v práci, kde se lidé báli dát najevo svoje názory, a nebyla jsem mladší, což by znamenalo, že bych netušila, co a proč se to děje.

    Když se Charta 77 začala dostávat do povědomí lidí, tak se strana a vláda začala obávat, že by mohla mít široký společenský ohlas. Proto se rozhodla zahájit diskreditační kampaň. Rudé právo publikovalo článek Ztroskotanci a samozvanci, který dokument kritizoval a odsuzoval, včetně těch, kteří ji podepsali (*„Jde o protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. Jeho autoři obviňují naši společnost, že v ní není život uspořádán podle jejich buržoazních a elitářských představ.“*). Tento článek odstartoval propagandistickou kampaň proti signatářům Charty 77.

Ptáček v kleci

Kdysi kdesi stála klec,

v níž žil malý ptáček.

Nikdy však nepoznal okolní svět.

V tom byl ten háček.

Ptáček toužil po svobodě,

moct si konečně protáhnout křídla.

Leč dosud se nevzdálil od svého bidla.

Často jsem slýchával

jeho hořký zpěv…

Lamentoval na život,

jenž neprožil doteď.

Psal se rok 1949 a Marie zrovna ukončila zdravotní školu. Nastoupila do jedné pražské nemocnice. Mezi pacienty občas byli i vězni nebo lidé nepohodlní tehdejšímu režimu. Bylo jí 22 a byla odhodlána pomáhat. To se jí ovšem nevyplatilo...

Zatčení 

   Jednou ji kdosi z pacientů poprosil, aby předala dokument tomu, kdo na ni bude čekat před nemocnicí. Vyhověla. A tak se stalo, že 17. dubna 1950 Marii při předávání dokumentu zatkla StB. Byla převezena do vazební věznice k výslechům. Začaly jí těžké dny. V jedné malé cele žilo pět žen. Voda byla pouze na chodbě, na den měly nárok pouze na dva kýble s vodou a na umytí dvě umyvadla. Místo toalety byl hrnec s dřevěným prknem, který vězeňkyně denně vynášely. Každý den probíhaly kontroly. Dva dozorci pravidelně chodili po celách. Kontrolovali i hrnce s výkaly. Jeden dozorce míchal hůlkou hrnec a druhý hlídal ženy. Jedna nová vězeňkyně, která byla s Marií v cele, se nad celou situací pousmála. Ihned dostala ránu pěstí. Vždy následoval trest, pokud se někdo jen zasmál. Každý den ženy pozorně poslouchaly čísla vězňů, podle kterých chodily k výslechům. Někdy se vězeňkyně z výslechu nevrátily do cel, ale šly do ''temnic'', místností bez jakéhokoliv přístupu světla, dalo by se říct samotka. Často se po tvrdém výslechu vracely ponížené a bez sebevědomí.  Bály se jedna o druhou, většina žen tam byla zatčena neprávem, kvůli naprosté banalitě. Marie tam byla ve svých 22 letech jako jedna z nejmladších.

Charta 77 vznikala v průběhu prosince 1976 a její text byl publikován 6. a 7. ledna 1977. Jednalo se o neformální československou občanskou iniciativu, která kritizovala státní a politickou moc dřívějšího ČSSR. Autoři textu zůstali v anonymitě a dodnes je známo jen to, že značnou část sestavili Václav Havel spolu s Pavlem Kohoutem. Mezi první signatáře patřil Jan Potočka, Jiří Němec, Václav Benda, Pavel Kohout, Zdeněk Mlynář, Jiří Hájek a další. Historiky je považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči komunismu v období normalizace.

   Symbol Pražského jara, odporu českého národa proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy, hymna Sametové revoluce….takováto a jistě i jiná pojmenování můžeme dnes zaslechnout, když někdo zmíní píseň Modlitba pro Martu, již zazpívala zpěvačka Marta Kubišová 21. listopadu 1989 z balkonu Melantrichu pro zcela zaplněné Václavské náměstí. Na začátku, kdy skladba vznikala, by nikdo nečekal, že sehraje tak významnou roli v událostech minulého století. Původně byla napsána v roce 1968 pro seriál Píseň Rudolfa III. s názvem Modlitba. Autorem textu, který je na motivy Jana Amose Komenského, se stal Petr Rada, jehož později přiměl nátlak režimu emigrovat do Austrálie. Hudbu k němu složil Jindřich Brabec.

Štěpán Komrska je absolventem strakonického gymnázia, který se nyní věnuje studiu psychologie, ale také designu. Prvně šel s kůží na trh, když pod značkou Leathery, kterou spoluzaložil, navrhl koženou kolekci kabelek a batohů inspirovanou japonským uměním origami. Jeho práci jste v minulosti mohli potkat například na Prague design weeku, kde získal Ocenění za nejlepší instalaci výstavy. Tento rok přišel s novým nápadem, který představil na Designbloku. Stále se držel kůže a batohů s kabelkami, co se však změnilo, byla technika. O jeho expozici, přístupu k designu a ke kůži nebo třeba proč zrovna neměl kožený batoh, se můžete dočíst v tomto rozhovoru.

Jak jsi s designem začal?

Asi před třemi lety, když jsem se s kůží seznámil, rozhodl jsem se, že chci jít nějakou novou cestou. Proto jsem směřoval i tuto expozici originálním a jiným směrem, než je v tomto odvětví běžné. 

Proč tě tolik láká ten nový směr?

 Období mezi 17. listopadem a 29. prosincem roku 1989 označujeme jako Sametová revoluce. Jednalo se o shluk událostí, který na základě masových demonstrací vyvrcholil zvolením Václava Havla prezidentem republiky. Pod samotným pojmem Sametová revoluce si dnes prakticky každý, včetně nás, co jsme ji nezažili, představí bezbranné studenty stojící na Národní třídě proti ozbrojeným gardám státní bezpečnosti. A tak to také doopravdy bylo, je to však jen pouhým zlomkem toho, co se ve skutečnosti událo.