Byla noc. Hvězdy na obloze zářily a měsíc se v úplňku usmíval na děsivý oceán. Na pláži bylo úplné ticho, až na ševelení palem, které lemovaly pobřeží, a na šumění vln, narážejících na písečné dno. Ona seděla v písku, vítr jí cuchal černé vlasy a vlny jí smáčely chodidla až po kotníky. Cítila vůni oceánu a připomnělo jí to její matku, která vždy tolik milovala trávit dny u moře se svou dcerou, její úsměv, její velké modré oči, které tiše skrývaly tolik bolesti. Ale její matka už nikdy moře neuvidí. Oči se jí nad vzdálenými vzpomínkami zalily slzami, které jí stékaly po obličeji a zanechávaly za sebou mokrou cestičku na tvářích a slanou pachuť v ústech. Oceán jí od té nešťastné noci nepřinášel nic než bolest. Hubené prsty zaryla do studeného písku, byla naštvaná. Na matku, že vzdala svůj život dříve, než měla, na otce, že to po její smrti nezvládl a opustil ji, a hlavně na sebe za to, že jim to vyčítala.

    Tráva pod jejíma nohama byla mokrá a studená. Když se rozhlédla, spatřila vysoké stromy, jejichž listy vlály ve větru a šeptaly její jméno. Ucítila teplý dotek slunce na své tváři, ucítila, jak jí podzimní vánek čechrá vlasy a jak ji čerstvý vzduch naplňuje unavené plíce. Vztáhla ruce k oblakům a pozorujíc rozmanité tvary mraků se začala pomalu otáčet dokola, jako když byla malá. Na jejích rtech se objevil nepatrný úsměv, který za nedlouho přešel v čirý upřímný smích, i když nebyla šťastná, i když byla sama.

Prší, fouká vítr a začíná být opravdu chladno. Dalo by se až říct, že jde do tuhého. A to nejen venku, ale i na našem Gymstru, jelikož zas přišlo čtvrtletí. Přicházíme proto s pár zaručeně účinnými radami, díky nimž prolezete tímto neoblíbeným a tak často studenty opovrhovaným obdobím bez větších následků na zdraví.

   Brno. Rozlehlý sál Masarykovy univerzity plný mladých lidí, kteří v napětí poslouchají muže řečnícího o jakémsi finále. Najednou zbystříte, jelikož ten chlápek řekl slovo ,,Grafoman“ a za potlesku ostatních si jdete s bušícím srdcem pro diplom. Asi vás teď ale zklamu. Nejsme mystifikátoři a tudíž se klidně přiznáme, že takhle to vlastně vůbec nebylo.  

Mgr. Robert Malota (53 let) vystudoval Fakultu žurnalistiky v Praze, přičemž promoval v roce 1988. Poté pracoval pro mnohé celostátní deníky, týdeníky, byl šéfredaktorem Strakonické televize, v posledních třech letech také redaktor České televize a je autorem spousty dokumentů, kameramanem, fotografem, autorem scénářů a poslední dobou dokumentaristou v muzeu Středního Pootaví, což ho hodně baví. Spolu s Jaroslavem Landsingerem nám na Gymstru udělal přednášku na téma 30. výročí od Sametové revoluce. V tomto rozhovoru odpovídá na pár otázek týkajících se svobody. 

Domníváte se, že jsme po uplynulých třiceti letech dospělou demokratickou společností? 

Myslím si, že pozitiva převažují, ale ještě plně demokratická společnost nejsme. Svědčí o tom poslední události na politické scéně, ať už se to týká nejvyšších míst jako je Hrad, tak výkonná moc státu, a jde to až do těch nejnižších pater, kdy začíná převládat populismus a jednoduchá řešení. Politici se začínají podbízet lidem a dávají se jednoduché návody na to, jak situaci vyřešit, ale život není jednoduchý. 

Co jste v období Sametové revoluce dělala? Jak jste to tehdy všechno vnímala?

   Byla jsem ve druhém ročníku vysoké školy v Praze, takže jsem jako všichni moji spolužáci stávkovala, malovala plakáty, na psacím stroji opisovala informace pro občany, které se pak vyvěšovaly po Praze a vozily do měst mimo Prahu, chodila na demonstrace, zjišťovala, co že je to vlastně ta demokracie, a moc se na ni těšila.

Jak to hodnotíte zpětně?

   Jako opravdu krásné období plné naděje a hlavně skutečné lidské sounáležitosti. Období neuvěřitelných zvratů, pro nás naprostý zázrak! Během několika týdnů byl z Václava Havla – disidenta, Václav Havel – prezident, kterého si (na rozdíl od následujících prezidentů) vážil celý svět.  A nepřestávám být vděčná za to, že mě tato událost zasáhla v nejlepším věku. Nebyla jsem ještě v práci, kde se lidé báli dát najevo svoje názory, a nebyla jsem mladší, což by znamenalo, že bych netušila, co a proč se to děje.

    Když se Charta 77 začala dostávat do povědomí lidí, tak se strana a vláda začala obávat, že by mohla mít široký společenský ohlas. Proto se rozhodla zahájit diskreditační kampaň. Rudé právo publikovalo článek Ztroskotanci a samozvanci, který dokument kritizoval a odsuzoval, včetně těch, kteří ji podepsali (*„Jde o protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. Jeho autoři obviňují naši společnost, že v ní není život uspořádán podle jejich buržoazních a elitářských představ.“*). Tento článek odstartoval propagandistickou kampaň proti signatářům Charty 77.

Ptáček v kleci

Kdysi kdesi stála klec,

v níž žil malý ptáček.

Nikdy však nepoznal okolní svět.

V tom byl ten háček.

Ptáček toužil po svobodě,

moct si konečně protáhnout křídla.

Leč dosud se nevzdálil od svého bidla.

Často jsem slýchával

jeho hořký zpěv…

Lamentoval na život,

jenž neprožil doteď.