Stromy se rozestoupily, jako by dávaly prostor lesnímu porostu rostoucímu u jejich kořenů, a vytvořily cestičku ze zeleného načechraného mechu. Stromy zpívaly, společně zněly jako celý orchestr a vítr byl jejich dirigentem. Čechral jejich koruny do rytmu, a k tomu si vesele hvízdal a tu a tam se jako sólisté ozvali mistři pěvci, kteří celou krásu pozorovali z vysoka unášeni svými křídly. Každý krok byl jako pohlazení, jemňoučký mech hladil chodidla a vyprovázel je krok za krokem jemným polibkem. Kolem cesty se seběhli všelijací obyvatelé lesa, aby se podívali, co se děje. Stáli v řadách a tlačili se na sebe, aby spatřili nově příchozí osobu. Každý z nich se přidal k hašteření svých sousedů. Jejich překvapení bylo na místě, nikdo z nich ještě nikdy neviděl člověka. ,,Upřímně řečeno", tvrdili, ,,myslel jsem, že bude vyšší." No, nebojte, mrňouskové, vyšší bude, až bude starší.

Hlas v dáli.

Ozvěna?

Ozvěna nešeptá.

Ozvěna nezpívá.

Ozvěna nevypráví

O včerejšku.

    Smích. Jedna z nejdůležitějších, nejkrásnějších a zároveň nejpřirozenějších složek našeho života. Obecně se pod tímto pojmem skrývá jakýsi projev radosti a optimismu, avšak, jak každý již nejspíš zjistil, ne každý úsměv znamená, že je člověk opravdu šťastný. Rozlišujeme smích přátelský, společenský, umělý či například smích zlověstný a všechny tyto typy úsměvu se od sebe něčím odlišují. Ale napadlo vás někdy, proč se vlastně smějeme?

    Jednoho dne přišlo upozornění do Bakalářů s hromadnou výzvou od pana ředitele. Sháněl dobrovolníky z řad studentů gymnázia, kteří by byli ochotní pomáhat v očkovacím centru (pozn. dále jen v Očku) ve Strakonicích. Vnímala jsem to jako skvělou příležitost, a to hned z několika důvodů: 1) odreaguji se od neustálého sezení u počítače během distanční výuky; 2) nebudu trávit čas pouze s rodinou, ale i s dalšími lidmi; 3) budu v této době alespoň trochu nápomocná (ano, tohle až na třetím místě, přiznávám, že za mým odhodláním stála hlavně potřeba dostat se alespoň na chvíli z pohodlí domova). Ihned jsme to probrali doma a o den později jsem psala panu řediteli, že do toho jdu.

    Psal se 23. srpen 1973, když došlo k přepadení pobočky banky Sveriges Kreditbank ve švédském Stockholmu, během kterého se stali čtyři zaměstnanci banky, tři ženy a jeden muž, rukojmími recidivistů Jana-Erika Olssona a Clarka Olofssona a po dobu 130 hodin byli vězněni v trezoru. Nakonec se podařilo zajatce vysvobodit a zajmout pachatele bez jediného výstřelu, a tedy z tohoto pohledu nebylo přepadení nijak neobvyklé. Zvláštností této kauzy se ovšem stal vztah mezi pachatelem a jednou z rukojmích, třiadvacetiletou Kristin Enmarkovou, která si během pouhých šesti dnů vytvořila k pachateli velmi silné pouto a za nepřítele nepovažovala své věznitele, ale policisty, již prý byli jediní, kteří ohrožovali životy zaměstnanců banky. Při vyjednávání, které vedl tehdejší premiér Olof Palme, se vyjádřila takto: „Sedíte si tam a s našimi životy hrajete kostky. Naprosto oběma důvěřuji. Nejsem zoufalá. Nijak nám neublížili. Naopak byli velice milí. Víte, Olofe, to, čeho se bojím, je, že policie zaútočí a způsobí, že zemřeme.“ Podobný názor sdíleli i ostatní. Všichni čtyři zajatci se shodli, že únosci byli milí a cítili se s nimi bezpečně. Zdálo se, že měli pocit, že za své životy vděčí právě pachatelům. Dokonce se později přimlouvali za snížení jejich desetiletého trestu odnětí svobody. Kristin se následně s Olssonem několikrát sešla a oba se seznámili s rodinou toho druhého. Právě tento případ zaujal kriminologa Nilse Bejerota, jenž na jeho základě přišel s pojmem „Stockholmský syndrom“. Tímto jevem se poté začal významně zabývat například americký psychiatr Frank Ochberg, který jej v 70. letech definoval pro účely FBI a Scotland Yardu.

   Covid-19, virus, který nám kompletně narušil a změnil život. Pro většinu lidí je toto období velmi obtížné, dlouhé a asi navždy si jej budeme spojovat s miliony obětmi, samotou, zákazy a chaosem. Ale co když to není vše? Co když nám tento virus přinesl mnohem víc? Vždyť každá mince má dvě strany a člověk by neměl na všem hledat jen chyby. Je pravda, že je poměrně těžké pohlížet na něco takového jinak, než na neštěstí, vzhledem k tomu, že se jedná o stále aktuální téma a z odevšad slyšíme především to, jak nám toto období uškodilo. Ale už kvůli nám samotným bychom se měli pokusit nahlížet na současnou situaci i trochu optimističtěji. Měli bychom se pokusit najít pozitiva, která nám pandemie přinesla. A právě o tom by měl být tento článek.

    Takové trvání si představitelé této fotbalové soutěže určitě nepředstavovali. Místo dlouhých let se v podstatě rozsypala 48 hodin po jejím oficiálním vyhlášení. Nová soutěž podlehla odporu veřejnosti i konkurence a její osud naplnily odchody účastnících se klubů, které ustoupily kritice.