Jablko a já
Nad plamenem tančil lehký dým. Slunce se odmítavě schovalo za mraky. Na nějaký čas se lesy budou muset spokojit s pláštěm rozbředlosti. Šel jsem po cestě. Byla to jedna z těch cest, na kterých si nikdy nemůžete připadat sami. Z ničeho nic jsem se zastavil. Nespěchám. Není kam. Dnes je přesně ten den, kdy by člověk rád cítil slunce v zádech. Jenže je mlhavo. Před mými nohami leží jablko. Netknutě. Jako by jej sem někdo položil a čekal. Bezmyšlenkovitě jsem levou nohu vykopl před sebe a do jablka narazil. Skutálelo se do strouhy. Chtěl jsem jít dál, ale najednou jsem nemohl.
„Já…, já…, já…“ Že je to zvláštní začátek článku? Nejspíše ano, ale právě toto osobní zájmeno přesně vystihuje téma, se kterým bychom Vás rády skrze tento text seznámily. Říká Vám něco příběh o Narkissovi? Tento půvabný mladík z řeckých dějin trávil celé dny pouhým obdivováním svého odrazu na hladině jezírka a miloval sebe samotného natolik, že se od sebe nedokázal odrhnout. Postupně mu však pohled na odraz přestával stačit a chtěl se vidět ještě detailněji. Nahnul se proto nad hladinu, když vtom ztratil rovnováhu a v jezírku se utopil. A právě tento tragický příběh dal název tzv. narcismu.