EPICentrum Strakonice je místní spolek, který má kořeny na našem gymplu. Mezi zakladatele se řadí Drahomír Kolenčík, lékař v současné době pracující v USA a momentálně dělající na testu pro detekci rakoviny (odkaz na článek, v němž se dozvíte více, najdete na konci tohoto článku), Václav Šísl, jaderný fyzik pracující ve Švýcarsku nebo Kristýna Bačová, studentka statistiky na VŠE. V minulosti jsme zorganizovali velkou škálu akcí, jako např. besedu o veřejném prostoru, předvolební debaty ke komunálním volbách v roce 2018, oslavy 17. listopadu s názvem Svobodné Strakonice nebo online konferenci mezi studenty a pedagogy o distanční výuce v době koronaviru. No a naposledy to byla debata kandidátů do Senátu ze Strakonicka, Písecka a Prachaticka. S nápadem přišel Drahoš, který tou dobou byl už nějaký čas v USA, a tak byl pro mě a Zuzku Vodákovou oporou na dálku. Celá idea se zrodila na konci prázdnin, a tak jsme měli jen omezený čas pro zařízení všeho potřebného.
Josef Ressel - lodní šroub
V první polovině 19. století nebyla lodní doprava příliš výnosným odvětvím. Lodě byly těžké, špatně se s nimi manévrovalo, ale hlavně, byly velice pomalé. Díky plachtám je poháněl vítr, ten ovšem nebyl vždy příznivý a lodní doprava tak nebyla příliš spolehlivá. Ani s příchodem kolesových parníků se nic nezměnilo. Tato skutečnost velmi trýznila i českého spisovatele, vynálezce, původně však lesníka Josefa Ressela. V Terstu, v jeho pracovišti spojeném s lesnictvím, se nápad zrychlit lodní dopravu pomocí šroubu zrodil a byl zde i zrealizován. Po prvních zkouškách na řece Krce ve Slovinsku začaly testy šroubu i na moři u Terstu. Lodní šroub postupně zdokonaloval, dokonce ho úspěšně odzkoušel i na parnících. Roku 1827 získal patent, ale velkého věhlasu se nedočkal. Až deset let po jeho smrti mu byl objev uznán veřejně a začal tak velký posun vpřed v oblasti lodní dopravy. Dodnes používají lodě k pohonu lodní šrouby, nepříliš odlišné od Resslova objevu.
Volby do Senátu už se blíží a letos jsou k nim navíc připojené i krajské volby. Po městě už můžeme vidět vyvěšené transparenty kandidátů a také můžeme ochutnat nějaký ten koláček, kterým se nás jednotliví uchazeči snaží dostat na svoji stranu. Rozhodnutí, koho zvolit, je vždy nesnadné a proto vám nabízím rozhovor s jednou z kandidátek, kterou najdete mezi nezávislými uchazeči.
Paní Kurschová je především manželkou a maminkou 3 dětí. Jak jsem pochopila z rozhovoru, rodina je u ní na prvním místě. Dále je také podnikatelkou a majitelkou módního salónu. Sama se o módu zajímá a pořádá i různá sezení a přednášky o správném oblékání a etiketě. Kromě toho založila nadaci Srdce pro Strakonice, která pomáhá lidem v těžké životní situaci. Jako organizátor se podílí na spoustě akcích jako např. Strakonice nejen sobě. A teď si k tomu navíc přihodila kandidaturu do Senátu.
„Pánové, zadejte se!“ Tato proslule známá fráze provází české teenagery již od roku 1830 a jistě je ještě nějaké desítky let provázet bude. Ano, mluvíme tu samozřejmě o tanečních. Události, při které si dívky obléknou nádherné šaty, pánové na sebe navléknou slavnostní oblek a jejich rodiče se chlubí šikovností svých dětí. Avšak víte vůbec, že taneční nejsou tak běžnou událostí, jak si hodně Čechů myslí? Vlastně je to přesně naopak. A proto bychom vám rády o tomto českém fenoménu řekly něco více.
Les, soubor biocenóz, jehož determinantou jsou dřeviny stromového vzrůstu.
Tuto definici, nebo nějakou jí podobnou, můžete najít všude možně – na internetu, v encyklopedii nebo v učebnicích. Ale vážně pro vás znamená les jen hodně stromů vedle sebe? Například my vnímáme les jako něco mnohem mocnějšího. Jako místo klidu a harmonie, místo, kde se může člověk alespoň na chvíli zbavit všech problémů, trápení a obav. Stačí se jen zastavit a zaposlouchat se do zpěvu ptáků, šumění listů ve větru, bublání potůčku… A najednou jako by okolní svět zmizel a byli jste tam jen vy a příroda.
Jan Hus byl bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností českých národních dějin. Tento náboženský reformátor, kněz, kazatel a spisovatel položil pro své názory život. Jeho pokrokové myšlenky a vize se zachovaly skrze dílo, jež tu po sobě zanechal. I pro nás, tedy společnost dvacátého prvního století, jsou tyto spisy nadmíru důležité, pomohly formovat současný pohled na dějiny a popsaly pokrytectví a prodejnost někdejší církve. Cílem tohoto článku však nemá býti popsání všeho, o co se Jan Hus zasloužil. Zaměříme se blíže na reformu českého pravopisu, jejíž spojitost s Janem Husem není dodnes dokázána, byť mnoho učebnic tvrdí opak.
Ten den pršelo víc než obvykle. Provazce deště svazovaly zem svými mohutnými uzly a vytvářely tak zrcadlo oblohy zbarvené do holubí šedi. Kdybyste natáhli ruku nad jednu z mnoha čím dál hlubších louží, v tom zrcadle byste se i spatřili. Je to zvláštní pocit, vidět vlastní dlaň a konečky prstů tančit na popředí jakési akvarelové malby. Najednou vám připadá, že jste se stali součástí obrazu a na chvíli tomu sebeklamu i uvěříte. Dnes ale na žádné takové hraní není čas.