Jablko a já
Nad plamenem tančil lehký dým. Slunce se odmítavě schovalo za mraky. Na nějaký čas se lesy budou muset spokojit s pláštěm rozbředlosti. Šel jsem po cestě. Byla to jedna z těch cest, na kterých si nikdy nemůžete připadat sami. Z ničeho nic jsem se zastavil. Nespěchám. Není kam. Dnes je přesně ten den, kdy by člověk rád cítil slunce v zádech. Jenže je mlhavo. Před mými nohami leží jablko. Netknutě. Jako by jej sem někdo položil a čekal. Bezmyšlenkovitě jsem levou nohu vykopl před sebe a do jablka narazil. Skutálelo se do strouhy. Chtěl jsem jít dál, ale najednou jsem nemohl.