Příběhy jsou odpradávna hybatelem světa a dění, dotvářejí národní identitu, a hlavně baví jak děti, tak dospělé. Ať už se jedná o Iliadu, Odysseovu cestu, Maryšu či Červenou karkulku. Co však samotné slovo příběh znamená?  Miloslav Klíma v díle O dramaturgii uvádí, že předpona “pří” je patrně příbuzná s řeckým epi a staroindickým api, které značí u, při, nadto, též, kromě toho. ,,Příběh je tudíž běh událostí a něco navíc, ono KROMĚ TOHO, co běhu chvil dodá až vyprávění” [Klíma, 2018].

    V dnešních časech, kdy nám internet slouží jako primární a častokrát i jediný zdroj komunikace, je velmi obtížné si fungování bez jeho přítomnosti představit. Dokonce se stalo naším závazkem a povinností býti stále připojeni. Pro psychiku to mimo jiné znamená, že se nám potenciální mamut přesunul do virtuálního světa. Při stresových situacích je běžné, že naše tělo reaguje, tedy adrenalin stoupá, máme podvědomý pocit ohrožení života a vše nám říká, že by bylo nejlepší utéct. Dříve, tedy vážně hodně dávno, když lidé utíkali například před oním mamutem, pomohlo jim toto fyzické vypětí k záchraně života. Naše běžné hrozby jsou však častokrát statické, tedy zkoušky, testy, účty,... A před těmi povětšinou utéci tak úplně nepomůže a v danou chvíli to dost možná ani nejde. Stane se tak snadno, že se nám udělá zle. Při sociálním distancovaní toto schéma nabírá ještě větší absurditu, jelikož jsou všechny hrozby v online prostoru, což dokáže být pěkně matoucí. Jediným únikem je tak možná paradoxně právě realita, protože jestli má virtuální mamut nějakou výhodu, tak snad jen tu, že jde vypnout.

    Byla první republika opravdu tak šťastnou a úspěšnou dobou, jak se mezi lidmi traduje?  Panovala skutečně mezi občany spravedlnost a rovnost? Vcházeli do politiky všichni pouze  s vidinou služby státu a existovalo něco jako korupce? Byly vznik a konec tohoto období takové, jak si představujeme dnes? Jak vypadal život obyčejných  lidí, jakým jazykem hovořili a jakému jazyku se učili ve škole? Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché a zcela určitě se nám nepodaří obsáhnout je v celé  jejich šíři, přesto bychom se chtěli v tomto článku pokusit alespoň o jejich nastínění.  

    Jan Hus byl bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností českých národních dějin. Tento náboženský reformátor, kněz, kazatel a spisovatel položil pro své názory život. Jeho pokrokové myšlenky a vize se zachovaly skrze dílo, jež tu po sobě zanechal. I pro nás, tedy společnost dvacátého prvního století, jsou tyto spisy nadmíru důležité, pomohly formovat současný pohled na dějiny a popsaly pokrytectví a prodejnost někdejší církve. Cílem tohoto článku však nemá býti popsání všeho, o co se Jan Hus zasloužil. Zaměříme se blíže na reformu českého pravopisu, jejíž spojitost s Janem Husem není dodnes dokázána, byť mnoho učebnic tvrdí opak.

    Před dvěma dny, tedy 16. 4. 2020, tomu bylo přesně 131 let od narození Charlieho Chaplina. Buřinka, hůlka, výrazná mimika, groteska, scénář, režie, performance, hudba, politická satira, pacifismus,.. to vše bylo pro něj typické. Kde započala cesta „tuláka Charlieho“? Jak se stal masovým idolem s globálním přesahem? Kdo nesympatizoval s jeho politickými postoji?

    Jednaosmdesátiletý Stanislav Křeček se stane na příštích šest let ombudsmanem. Ve funkci zastoupí Annu Šabatovou. Ve druhém kole volby mu dali poslanci přednost před vládním zmocněncem u Evropského soudu pro lidská práva Vítem Alexandrem Schromem, kterému vyjádřil podporu Senát. Stanislav Křeček byl na kandidaturu navržen prezidentem republiky Milošem Zemanem. Co tato pozice obnáší a proč se vůči zvolenému kandidátovi zdvihla vlna protestu?