Jistě jste v posledních měsících zaznamenali kolovat po instagramu vtipné obrázky (memes), které nás dokáží pobavit i před testem z matiky. A tak si Grafoman pro své čtenáře připravil krátký rozhovor se zakladateli stránky gymstr_mimz.

Na některé filmy se člověk podívá jednou a bohatě mu to stačí. Film se zahraje dvakrát třikrát v kině a dost. Kouzelný cirkus se ale hraje v Národním divadle už 41 let, což čítá kolem 6500 repríz.

Svačit v teplákách a zablácených teniskách řízek s chlebem uprostřed srdcervoucího monologu Hamleta by si (doufejme!) nedovolil žádný z nás. Existuje ale spousta dalších přestupků zdánlivě drobnějších, ve finále však neméně nevhodných a společensky nepřípustných, které můžou způsobit trapné chvilky nejen nám, ale i ostatním návštěvníkům tak prestižní události, ke kterým představení v Národním divadle bezesporu náleží.

Píše se 12. srpen roku 1881 a klempíři Emil Jenisch a Václav Zinniburg právě na fasádu nově otevřeného Národního divadla instalují módní novinku – hromosvod. Pár hodin nato dochází k jedné z největších tragédií v historii české kultury. Divadlo, ve kterém herci stihli odehrát pouhých 12 představení, je v plamenech. Kdo za tímto požárem stojí?

Opera Libuše je dílem slavného skladatele Bedřicha Smetany. Proč o ní vlastně píšu? Přece proto, že byla uvedena v roce 1881 při otevření Národního divadla v Praze, o kterém tenhle týden píšeme. Pokud jste četli včerejší článek, víte, že právě včera bylo výročí položení základního kamene budovy divadla a zahájením jeho stavby.

Lidé celý život něco dělají. I teď, nebo třeba teď (a teď taky). Mají myšlenky, kterým věří a za které bojují. Ať už to znamená postavit divadlo jako v tomto případě, něco vynalézt, vytvořit umělecké dílo, nebo cokoliv jiného, po čase se z toho může stát i historický milník. A protože by všechny tyto odkazy byly prázdné, kdyby je nikdo nepřipomínal, uvádíme svoji novou rubriku Memento.

Poslední část povídky.

Pecha Kucha Night Strakonice
[pečakuča]

„Ve Strakonicích se nic neděje.“ Věta, kterou každý zdejší rádoby kulturní člověk mučednicky prohlásí zhruba dvakrát třikrát denně, když je zrovna doma, aby se ještě náhodou něco fakt dít nezačalo.
Nebudu vám tvrdit, že každej den tady je kulturní posvícení, ale sem tam se něco najde. A já kdysi našla Pecha Kucha Night.

Kde jsi teď, pověz? Kam jsi odešel?