Přelom let 1949 a 1950. V obci Číhošť se zrodila jedna z dosud nevyřešených záležitostí té doby. Do tenkrát velice napjaté situace, pro komunisty kladně rozehrané hry, vstupuje pro někoho zázrak, pro někoho pouhá událost a pro někoho laciný podvrh.

Při mši svaté o třetí adventní neděli 11. prosince 1949 v kostele Nanebevzetí Panny Marie se během kázání místního faráře Josefa Toufara (na fotografii) několikrát pohnul asi půl metru vysoký kříž. 

Tags:

Ve svém zatím krátkém životě jsem se setkala s nejedním závažným případem, kdy se jako tím nejjednodušším řešením ukázal být odchod.

Občas si říkám, proč lidé odcházejí. Je to nejspíše lidská slabina, zvolit to nejsnazší řešení místo namáhání se s něčím obtížným. Jednadvacáté století se potýká mimo jiné s problematikou vysoké rozvodovosti. Živě si umím představit manželskou hádku, která dopadá tím, že jeden z dospělých odejde s hlasitou ránou, která zazní ode dveří. Konec. Odešel, aniž by se přinutil určitý problém s klidnou hlavou vyřešit. Otázkou je, proč viděl jako jediné východisko právě odchod. Není snad až primitivně jednoduché sebrat se a za vším zavřít dveře? Následně je zamknout a zahodit klíč někam daleko, kráčet po ulici se vztyčenou hlavu a falešným úsměvem na rtech a dělat jakoby nic? Pro mě nikdy nebylo jednoduché prostě jenom odejít. Můj skromný verdikt – zbabělost.

Je snad odchod uměním? To když se člověk neumí postavit za své chyby – činy? Je snad uměním nechat za sebou děti a odejít od rodiny? Myslím si, že odvrátit se nikdy nedopadne dobře. Už odmala nám přeci rodiče říkávali: „Když něco provedeš, radši se přiznej a čel následkům, než to na někoho svádět.“ A teď, kdo z nás středoškoláků a kdo z vás dospělých se tímto životním moudrem od rodičů řídí? Moc lidí to nebude. Nechci nikoho nijak hanit, nicméně bohužel je tomu tak. Ze své vlastní zkušenosti vím, že zapírat a následně od věci odejít není správné. Když má v sobě člověk alespoň trošku soudnosti, trápí ho svědomí nekonečnou dobu. Když jí má více, vidí, že dusí nejen sebe, ale i ty nejbližší.

Občas si říkám, že se malé děti chovají lépe než dospělí. Jenom si vezměte, když školáčkovi seberete hračku – neodejde jen tak spokojeně, ale snaží se o ni bojovat. Když dospělému člověku v bouřlivé hádce řeknete, aby odešel, sebere se a odejde. V náročné životní situaci je jedním z obranných frustračních mechanismů právě odejití. Jednoduše, cíle se můžeme zbavit právě odchodem. Není to škoda? Není škoda po určitém snažení prostě zvednout ruce a odvrátit se? Mě osobně by to mrzelo – vidět za sebou kus práce, kterou jsem dělala zbytečně.

Je jedno, zda jste cíle dosáhli, nebo nedosáhli. Důležité je za cíl bojovat. Zbaběle neodcházet, ale bojovat. I kdyby nakonec marně. To je umění.

 

(ilustrace: Marie Kolářová)

Tags:

Na samotném začátku všeho tohoto krásného byla pouhá myšlenka; myšlenka udělat rozhovor s Anetou Langerovou. V hlavě mi to šrotovalo neskutečným tempem. Jedno mé vnitřní já mne v tom podporovalo, ovšem to druhé mi přinášelo pouze svírající obavy. Jsem ráda, že jsem uposlechla hlas podpory, protože jsem se odhodlala oslovit Anetu Langerovou – a najednou tu byl sjednaný rozhovor.

Já jsem si dal ušít boty na MÍRU, taky na koho jinýho, když jsem Miroslav.“ S tímto moudrým, bystrým a laskavým humorem předstupoval pan Miroslav Horníček před své hosty, diváky, čtenáře. 

Ptal jsem se svých kamarádů, znají-li jméno Miroslav Horníček. Často znělo: jméno mi je to povědomé, ale kdo to je, nevím. Já se nepohoršil, neboť podobné by to bylo se mnou a otázkou týkající se jistých YouTuberů, a rozhodl jsem se vám představit nebo připomenout komika, jehož humor mám rád.

Tags:

Lidský život tvořen je především příběhy. Ty určují náš směr již od útlého dětství. Jak roky postupují, přibývají další řádky, stránky, kapitoly. Každý takový příběh, ať je sebezajímavější, jednou skončí. Zastaví se a další řádky přestanou přibývat. Není-li nikoho, kdo slyšel, není už ani příběhu. Paměti národa je projekt, jenž si klade za úkol alespoň několik takových příběhů zachovat.

Nové Paměti národa dají nám nahlédnout, jak již název napovídá, do starého sedláckého rodu Kunclů z Dražejova. Máte se věru nač těšit.