Uf. Konečně pátek. Po dlouhém a namáhavém týdnu jsme se všichni jako zázrakem dožili dneška a mnoho z nás již netrpělivě odpočítává minuty do zazvonění. Crrr…a už je to tady. Všichni zuřivě vybíhají ze třídy a řítí se vstříc poslednímu únorovému víkendu. Já naopak spěchám opačným směrem, a to na seminář o próze do Latiny. Latina. Místo, kde se teď při opravách školy s Grafomanem každé pondělí slézáme a místo, kde dneska strávíme čtyři hodiny svého života. Se zásobou kávy a plna očekávání usedám spolu s ostatními ke stolu. Už přišel i Vít Malota, který seminář povede.

Během následujících čtyř hodin mi čím dál víc začíná docházet, jakou sílu literatura má. To si lidé uvědomovali již v antickém Řecku, kdy se díky ní lidé možná dovedli snáze vyrovnat se změnami, ke kterým v jejich zemi docházelo. Nemusíme však zacházet ani tak daleko. Byla jsem sama překvapená, jaký pocit klidu mám při vzpomínce na všechny ty pohádky, které jsem v dětství zbožňovala. Nejvíc jsem však byla překvapená ve chvíli, kdy nám Vítek prozradil původní zakončení Karkulky. Teda to, že myslivec nechal Karkulku i s babičkou tenkrát na holičkách v útrobách vlkova žaludku a nikdo jiný jim na pomoc nepřišel, si budu asi pamatovat ještě dlouho.

Od Karkulky jsme se dostali ke krátkému textu o zrzkovi, který hlavu neměl, ruce neměl, nohy ani břicho neměl. Nic neměl. A já v tu chvíli přemýšlela, jak je možné, že i tak krátký text může mít takovou sílu. Což umocnil ještě fakt, že autor, Daniil Charms, byl blázen a že psal za doby, kdy lidé běžně mizeli, čímž vše dostalo úplně jiný rozměr. Najednou anekdota vůbec nebyla k smíchu. Při čtení tohohle díla jsme však přišli ještě na další příčinu, která mění vyznění díla – přednes.  Protože když cokoliv čtete, tak velmi záleží na tom, jakým způsobem to přečtete. Vesele, pomalu, s určitým napětím v hlase…

Celý seminář jsme zakončili čtením a rozebíráním celkem složitého textu. Už při prvním čtení mi z celého příběhu lezl mráz po zádech. A to jsem ještě ani neměla ucelenou představu, o čem že to je. Hromada šedých plášťů ve vlaku mířícím neznámo kam nasoukaných do velice malého prostoru, mezi nimi naše postava s lístkem, který pálí, v kapse, vzpomínková akce, jakýsi Výbor… No, při rozebírání textu na nás musel být vzhledem k zvyšující se únavě vtipný pohled. Zajímavé kromě samotného příběhu bylo i to, že jsme měli více názorů na to, jaký význam má. Žádný navíc nebyl správný ani špatný, což by se ve škole mohlo stávat častěji.

Celé vyprávění o vývoji literatury a jejím významu bylo pojato tak, jak ho neznáte a osobně mi to pomohlo se více orientovat v tom, co, kdy, a hlavně proč se psalo. Myslím, že mnozí z nás měli s takovou interpretací textu úplně novou zkušenost, která se nedá srovnat s tou v hodinách literatury. Kdybych to tedy měla shrnout, tak to rozhodně nebylo promarněné odpoledne a myslím, že můžu Vítkovi jménem všech poděkovat za skvělý seminář!