Jdu v tričku přes školní dvůr do jídelny a říkám si, že budu nemocná. Vykračuji si ve svých fajnových bačkůrkách přes Transsibiřskou magistrálu do druhého pavilonu a říkám si, že budu nemocná. Jdu na maturák v lehkém kabátku a mokasínkách a říkám si, že je to naprosto v pohodě.

Pak to ovšem přichází. Rýba. Sepisuji závěť za pomoci paní učitelky Járové. Abdikuji na post nástěnkářky třídy septima. Jde to rychle. Vidím bílé světlo, konec bude brzy. Hledám si svou nemoc na internetu. Mělo by to být něco mezi schizofrenií, syfilisem a klinickou smrtí. Nevyloučeny zůstavají ale i nejčastější poruchy krunýře. Já to věděla...

Ještě o své nemoci přesvědčuji matku, která trpí utkvělou představou, že se simulováním chci vyhnout učení na testy. (Na to, abych se neučila, ale přece nepotřebuji chřipku, že.) Navíc jsou jen dvě reakce, které může má matka mít, když jí sdělím, že jsem chorá. První je naprosté potlačení vážnosti věci. Kdybych v sobě měla zabodnutý nůž a upadly mi ruce, řekla by mi, že jsem si prostě měla vzít šálu a ať jdu vyklidit myčku. Druhá reakce je přesný opak. Informace o mé rýmě jí zděsí, má podezření na vnitřní krvácení, brečí a ptá se nebes, proč musí přijít zrovna o své povedenější dítě.

Dalším přirozeným krokem je návštěva doktorky. Tady se v čekárně koukám na Křemílka a Vochomůrku obklopena dětmi, které to zas tak moc nebere a nejraději bych si stěžovala na tu dnešní mládež. Zamáčknu slzu, že obrázkový metr na stěně má škálu jen do 150 cm a konečně se na mě dostane řada. Jsem fakt ráda, protože si vedle osmiletých dětí začínám připadat stará.

 „Kolik ti vůbec je, Zuzko?“ (Paměť už neslouží jako dřív a mě takhle těžká otázka – ještě po ránu – zaskočí a musím to spočítat.) „Šes… sedmnáct. Sedmnáct mi je.“ „A kam že to vůbec chodíš do školy?“ „Na gympl.“„To jsi ve třeťáku, co? A už víš, kam půjdeš dál?“ (Najednou moji bolest hlavy a krku přebíjí úplně jiná bolest.) „Netuším.“ „No... Maturita za rok… To už nemáš zas tolik času… A co tě trápí?“ (Dokud jsem nepřišla, trápila mě jenom bolest v krku.) „Jsem nějaká nachlazená.“ Chvíli mi prohlíží krk a poslouchá mě. „S tím akné by sis měla někam dojít, Zuzko“ (Au.) „Na průduškách nic není, asi to bude jen nějaká chřipka. Koukám, že tu máš ale ještě nějakou nedoočkovanou vakcínu, tak to sfouknem hned, když už jsi tu...“

Beru si kabát a čtu si preskripci (nechápu, proč mi prostě nepředepíše Marťánky*, protože s nimi byl můj život mnohem snazší a krásnější) a odcházím docela stejně jako z onoho maturáku. Omámena, bez špetky důstojnosti a s pocitem, že bych s tím svým životem fakt něco měla dělat. Něco zas napsat nebo tak…

 *Tento článek není sponzorován firmou Marťánci. Bohužel.