Určitě ani vás v poslední době neminulo jméno František Kupka. A není divu. V Praze se totiž po dlouhé době nashromáždila naprostá většina jeho výtvarných děl, která byla dovezena ze všech koutů světa.

A že přeci jen nevíte, kdo to ten Kupka byl? 

Narodil se do sedlácké rodiny, takže je poměrně logické, že šel i do sedlářského učení. Jeho záliba v kreslení a malování mu ale nedala spát a tak se začal učit jeho průpravě. Později začal studovat na akademii v Praze a ve Vídni. Zde se seznámil s Diefenbachem, který ho velice ovlivnil, takže pravidelně civičil a stal vegetariánem. (Možná vám to přijde jako nepodstatná informace, což je taky víceméně pravda, ale uvědomte si, jak bylo na konci 19. století průkopnické stát se vegetariánem.) Poté vystavuje v Čechách své olejomalby a odjíždí po čase do Paříže s jeho manželkou Ninou. Zde vystavuje svá abstraktní díla, na která se spouští vlnobití negativní kritiky. V roce 1914 dobrovolně odchází na frontu, bojuje za československou samostatnost, organizuje legie, navrhuje uniformy, odznaky, vyznamenání... Poté během života dále vystavuje svá díla, která jsou hluboce podceňována a nechápána. Podléhá depresím a celkové nervové labilitě. V roce 1946 uskutečňuje soubornou expozici jeho děl v Praze a za 11 let umírá ve věku 87 let.

Příběh o pestících a tyčinkách

O výstavě

Expozice se koná ve Valdštejnské jízdárně. Přispěly galerie z Paříže, z Madridu, z New Yorku, Vídně, Londýna… Proto by se dalo s nevelkou nadsázkou říct, že se zde objevují všechna jeho velká díla. Na své si přijdou všichni. Výstava začíná jeho raným obdobím, kdy tvořil mistrovské malířské malby, dokonale realistické, ve kterých mimo jiné perfektně pracuje se světlem. Pokračuje obrazy inspirované přírodou, vesmírem, antikou, technikou, hudbou nebo taky pracemi z období, kdy byl ovlivněn secesí, až po věk, kdy začíná experimentovat a tvoří tak první abstraktní díla vůbec. Dále jsou k vidění jeho vynikající studie figur nebo ilustrace, kterými se většinu svého života živil.

Líbí se mi chronologické uspořádání expozice, kdy vidíme, jak Kupku přestalo bavit „pouze“ tvořit dokonalé obrazy a hledal něco víc, snažil se urputně na něco přijít, dobrat se nějaké hluboké podstaty. Mimo díla mě fascinovaly jeho výroky, kterými jsou obrazy prolínány. Obecně si myslím, že je Kupka je dost opomíjený malíř, za což částečně zřejmě může jeho život v exilu.  

A i když za to Kupka nemůže, tak musím poznamenat, že  bych ocenila, kdyby byl vystavován ve větší galerii, protože ve Valdštejnské jízdárně jsou obrazy poměrně dost nakupené a nedá se říct, že by tam chodilo málo lidí. Je to ovšem jen drobnost a i tak si rozhodně myslím, že to za návštěvu opravdu stojí – částečně i proto, že se vám jen tak opět nepoštěstí mít v Praze tolik jeho děl pohromadě.

A kdybyste výstav neměli dost, můžu vám ještě doporučit Picassovu výstavu, jenž nyní probíhá na Kampě a kterého by měl dle mě každý alespoň trochu znát.