Uplynulo padesát let od okupace a v kinech se promítá Jan Palach. A tak jsme se i my, pilní studenti a pilné studentky našeho milovaného strakonického gymnázia, vypravili do kina, za účelem zdřímnout si na pohodlných žlutých sedadlech.

Ehm, teda vlastně, podívat se na film. Režie filmu se ujal Robert Sedláček, do hlavní role obsadil neokoukaného, pro většinu z nás neznámého mladého herce Viktora Zavadila a Palachovu matku ztvárnila už o něco známější Zuzana Bydžovská. Velký podíl na charakteru hlavní postavy má scénáristka Eva Kantůrková.

Na rozdíl od předchozího filmu o Palachovi, Hořícího keře, se tento více soustředí na život Palacha samotného. Ve filmu je znázorněn poslední rok jeho života, což je přibližně od Pražského jara do 16. ledna 1969. Naštěstí se ve filmu nesoustředíme tolik na data (omluva panu učiteli Žitnému), ale spíše na Palachův stupňující se odpor k tehdejšímu režimu.

Cenu za nejzajímavější část filmu na plné čáře vyhrává finální dvacetiminutovka. V té se Palach připravuje na osudný čin, který pohne prakticky celým tehdejším východním blokem. I když člověk předem ví, co se pochodeň č. 1, jak se Palach sám nazval v dopise na rozloučenou, chystá udělat, vyvolá v něm těchto dvacet minut určitou dávku napětí a očekávání. Hlavně konec se snaží Palacha ukázat jako člověka, který chtěl i za cenu svého života něco změnit a probudit ostatní k aktivitě.

Na závěr bych chtěla ocenit kvalitu ztvárnění dobové atmosféry a stylu oblékání. A taky všechny přítomné, že jsem se mohla kouknout na film, aniž by někdo chrápal. Patří vám velký dík!