Lidé celý život něco dělají. I teď, nebo třeba teď (a teď taky). Mají myšlenky, kterým věří a za které bojují. Ať už to znamená postavit divadlo jako v tomto případě, něco vynalézt, vytvořit umělecké dílo, nebo cokoliv jiného, po čase se z toho může stát i historický milník. A protože by všechny tyto odkazy byly prázdné, kdyby je nikdo nepřipomínal, uvádíme svoji novou rubriku Memento.

K ránu 16. května roku 1868 ožilo okolí pražské Invalidovny nezvyklým ruchem. Proudily sem zástupy lidí oblečených do historických či lidových krojů nebo jiného svátečního oděvu a připravovaly se i alegorické vozy. To všechno se spojilo do ohromného průvodu, který zamířil přes polovinu Prahy k nábřeží Vltavy, kde byly slavnostně položeny základní kameny budoucího Národního divadla.
Počet kamenů se z původního jednoho jediného z hory Říp rozrostl na celkových 20. K těmto ještě navíc přibyla cihla od studánky, u níž měl před dávnými časy údajně křtít sv. Cyril, a po roce také mramorová deska od členů české komunity v americkém Chicagu. Založení divadla českého národa mělo symbolicky překonat důsledky bitvy na Bílé hoře, a proto bylo do stěny kamene vyzdviženého z Řípu vyryto: „Ze Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.“ Ve chvíli, kdy na základní kámen poklepal František Palacký a kdy nejeden vlastenec pronesl slavnostní řeč, nikdo nevěděl, že cesta k tomuto dni nebyla ještě zdaleka nejsložitější. Málokdo si asi dovedl představit, jak dlouho bude trvat, než se Češi dopracují k okamžiku, kdy diváci usednou do lavic divadla, aby tak zhlédli premiéru Smetanovy Libuše.
Pro tak mohutnou stavbu bylo potřeba nemalé množství financí, a jelikož šlo o divadlo národa, kdo jiný než národ by ho také měl platit? Tuto skutečnost by měla připomínat i slova „Národ sobě“ vepsaná do samotné opony v divadle. Rozběhly se první sbírky a Češi, toužící ukázat, jak velkým národem jsou, přispívali, seč mohli. Situace chudších lidí však nebyla nijak skvělá a dary z této vrstvy společnosti byly tudíž více symbolické. Je jasné, že z malých příspěvků by nebylo možné tak honosnou stavbu vybudovat. Je proto nutné přiznat, že největší sumy přicházely od šlechty habsburské monarchie, a to i z míst nejvyšších, tedy od členů samotné císařské rodiny.
Byť byla cesta dlouhá, po 13 letech byly brány divadla poprvé otevřeny, když Prahu navštívil korunní princ Rudolf. Po této události bylo odehráno dalších 11 představení a budova byla uzavřena pro dokončení prací. V tu chvíli nikdo nemohl tušit, co na divadlo ještě čeká. Brzy se přihnala první katastrofa, požár. I z takové pohromy se však budova dokázala vzpamatovat, a tak mohla po další roky přihlížet nejrůznějším událostem, ať už kulturním, nebo politickým. Ze svého místa na břehu Vltavy sledovala neštěstí první světové války, euforii při vzniku republiky, nadvládu nacismu, naději let poválečných i zklamání z postupného úpadku země v poutech východního bloku a neustálý strach lidu z vládnoucích vrstev. Dočkala se sametové revoluce, aby mohla i nadále přihlížet všemu dění a aby nám i dnes připomínala, že za svůj národ museli naši předkové nejednou bojovat.

 

(ilustrace: Kateřina Kadlecová)