Warning: "continue" targeting switch is equivalent to "break". Did you mean to use "continue 2"? in /data/web/virtuals/41495/virtual/www/domains/m-grafoman.cz/plugins/system/helix3/core/classes/menu.php on line 89

Paměti národa: Kunclovic klan

Lidský život tvořen je především příběhy. Ty určují náš směr již od útlého dětství. Jak roky postupují, přibývají další řádky, stránky, kapitoly. Každý takový příběh, ať je sebezajímavější, jednou skončí. Zastaví se a další řádky přestanou přibývat. Není-li nikoho, kdo slyšel, není už ani příběhu. Paměti národa je projekt, jenž si klade za úkol alespoň několik takových příběhů zachovat.

Nové Paměti národa dají nám nahlédnout, jak již název napovídá, do starého sedláckého rodu Kunclů z Dražejova. Máte se věru nač těšit.

392 stupňů Fahrenheita

Jednou sem takhle seděl u stolu a najednou se rozrazí dveře vod sklepa. Stojí v nich děda a křičí: LÁĎO, MÁŠ NA KOTLI DVĚ STĚ!!! Tak sem hned vyskočil a běžel se tam podívat. To víš, že tam asi jenom 120. Pak sme se ještě chvíli hádali...

Rodina s kůzletem u stodolyNevydařená zabijačka

Na zabijačku se vždycky pozval řezník a to víš, to byl pán, muselo se mu podstrojovat – taky se dalo něco k pití a jednou to s tim pitim přehnal. Mucký mu prase přitáhli až pod ruce (Dej mu tu šničku za zadní nohu!) a drželi ho. Řezník pak teda tomu praseti přiložil takovej ten trn na hlavu a bouchnul, ale jak už se trochu motal, tak to trefil nějak špatně a prase přežilo. Rozzuřilo se, že ho chlapi neudrželi, a šnička nešnička se rozběhlo po dvoře. A řezník řek: „Tak!“ a vytáh sekeru. My děti sme pak musely jít dovnitř, ale z okna sme viděly, jak ho tam chlapi honí. Nakonec ho teda udolali, ale všechna krev vytekla na zem, všichni byli naštvaný. Takhle nazmar. Taková škoda!

Hlídka

To sme tůdle jeli do města – na počtu a mladej zaparkoval na malym náměstí. Von to šel vyřídit a já že zatím počkam v autě. Tak tam sedim a najednou kolem jedou policajti, takhle jedou pomalu kolem mě, jedou, jedou... až je nevidim. Sedim teda dál a najednou zase ty policajti a zase pomalu jedou zpátky, jedou, jedou... – voni tam hlídkovali...

Výchova jak řemen

U nás mělo všechno svoje místo. Jednou sem se vrátil vod koní a řemen sem pověsil na špatnej hák a to víš, že táta ten řemen hned vzal a začal mě s ním honit po dvoře. Možná půl hodiny.

No, ale vod tý doby už sem ho vždycky pověsil správně...

Zlej beran

Strejda Vacků jednou takhle nakrmil vovce a vodcházel pryč. Jak se ale k nim votočil zády, beran ho nabral. A řádně! Pokoušel se vo to už několikrát a teď se mu to povedlo. Když se to dozvěděl děda, vzali s Vaškem klacky a šli to tomu beranovi vrátit. Vždycky když na ně běžel, přetáhli ho přes nohy. Ale von stejně za čas chcípnul, žral totiž ty pytle vod skelný vaty a vod cementu. Voni to ty vovce maj rádi, ale nedělá jim to dobře. Proto až budete zase něco betonovat, tak nezapomeňte ty pytle pořádně vyklepat. Pamatujte na vovce.

Nesprostá historka

„... a tak sem vzal ten klacek a takhle ho tam napíčil.“ Nato se od dveří u pece ozve teta (měla tam své místečko mezi dveřmi a pecí, akorát na jednu židli): „Ale táto!“ Ale strejda se nedá: „Ale prosimtě, tahle normálně sem to tam napíčil –“

„Nech už toho!“

„Ale to není nic špatnýho, normálně sem to tam napí–“

„Ale nech toho...“

„Ale...“

„Ale prosimtě...“

A tak nastalo ticho, velice dlouhé ticho...

(slovo napíčit je odvozeno od slova píka)

 

(Foto: archiv D. K.)