Zvířátka, jak je často jejich zvykem, vybírají si s oblibou ve svých řadách vůdce. Z některých příběhů známe vůdce moudré, z jiných zase ty silné. V malém lesíku, o kterém vám budu vyprávět, stál v čele medvěd.

Kdysi dávno, když medvěd získal své výsadní postavení, byl plný energie a měl fůru dobrých nápadů. Časem však zestárl a ostatní zvířátka, především ta nejmladší, která měla nejvíce energie, ho často rozčilovala svým chováním. Vadilo mu, když malé myšky začaly vytrhávat mech, v němž se jim tak špatně šlapalo. „Mech se odstraňovat nebude!“ zakřičelo medvědisko. Vždyť se mu na něm tak příjemně odpočívalo. Křídla sov vylétávajících v noci po dlouhém, prospaném dni, vydávala příliš mnoho hluku. Medvěda to rušilo, pročež rozhodl, že od dvanácté hodiny v noci mají všichni obyvatelé lesa zakázáno vydávat jakýkoli hlasitý zvuk.

S medvědovými nařízeními se většinou všichni smířili, ale mnohé lesní tvory všechny zákazy přestávaly bavit a tak některá zvířata odcházela a do lesíku se nevracela. Na tom by nebylo nic špatného. Vždy se v řadách nejmladších našli tací, kteří les opouštěli, protože chtěli poznat celý velký svět. Ti, kteří odešli ze svého domova, byli již brzy nahrazeni čerstvou várkou příchozích. Tentokrát však zvířátka odešla a každému, koho potkala, vyprávěla, jak medvěd les řídí. Proto už nepřicházel nikdo nový.

Léta plynula a obyvatelstvo lesíku stále řídlo, až jednou ráno medvěd vstal a zjistil, že zůstal sám se svými zákazy a nařízeními.

A jaké z toho plyne poučení? Nu, zvířátka mohou bez medvěda – vůdce žít i v jiném lese, ale medvěd by mohl bez zvířátek brzy přijít na buben.