Svět, kde se tvořej džentlmeni

ČÁST ČTVRTÁ
Vlastimil

Na linu v chodbě mi podklouzly nohy a já se rozplác jak širokej, tak tlustej. Plnoštíhlej, říkává Tereza, když si ze mě utahuje. S břišákama v utajení.

To je fuk. Nestih jsem včas dorazit na schůzi, což se dalo čekat, a tím to skončilo. Poslední položka přidaná k tisíci mejch prohřešků. Aspoň že šéf se mnou vymetl až po schůzi… a… a pak…

Tereza už čekala před podnikem, hned vedle mýho žalostnýho favorita. Hrome, tak nádherná, chytrá, něžná… totálně mimo upocený možnosti chlápka jako já. Měla to ke svýmu bytu pět set metrů, ale pokaždý se ráda svezla. Netuším, proč zrovna se mnou, ale… Kdo by tý andělský blondýnce odolal?

Zamumlal jsem pozdrav, vobcházel tu kraksnu, radši jsem Tereze ani nevotevřel dveře. Dneska bych jí nejspíš akorát přiskříp prsty nebo praštil loktem. Známe svý lidi. Soustředil jsem se na voči. Hlavně do háje žádný slzy. Ale dneska jsem to totálně zmrvil. Nezasloužím si, aby se ta éterická bytost s takovým slabochem přátelila, no a s tím křivým nosem a rudýma tvářema se o mně fakt těžko může zajímat i jinak.

„Šmarjá, Vlasťo, jsi v pohodě?“

Sto roků v kanclu žil… mlčel jsem. A pak jsem, ruce křečovitě na volantu, vypískl: „Jsem hroznej kretén.“ Hned jsem dodal: „Hele, já-já-já se hrozně omlouvam, ne- nevadilo by ti dneska jít pěšky?“ Nesnášel jsem se jako nikdy.

„Taklenc tě tu nemůžu nechat,“ povídá Tereza, a kdyby byl svět dokonalej, možná bych jí věřil ten znepokojenej, ustaranej tón.

„Ne, fakt, chci bejt sám.“ Kňoural jsem jak puberťačka.

„No… dobře. Pak mi zavolej, jo?“ Zabouchla dveře.

Tak to nevim, Terezko. Vodteď jsem totiž bez práce.

 

***

 

Přes práh svý garsonky jsem zakop, ke křeslu se doplazil, slzel a sténal. Na svý obydlí jsem se nedokázal dívat. Boha, takovej budižkničemu, že já si prostě radši nehodim mašli… Tereza si najde jinýho řidiče, ani se jí po mně nezasteskne. Správnej konec pro někoho jako já.

Ona mně chybět bude. Měl jsem ji tak rád…

Jenže když jsem vodevřel oči, choulil jsem se místo na kožence v hlíně jahodovejch záhonů a všude se to červenalo. Zaskučel jsem… na jahody jsem alergickej. Ve vzduchu se vznášel divnej zelenej opar a dala se do mě zima.

„Tak vstávej, Vlastimile,“ dolehl ke mně jasnej hlas. Pevný ženský ruce mi pomohly na nohy. Tahle vnadná rusovlasá dáma teda neměla nic společnýho s křehkým stvořením, jakým je Tereza. Apaticky jsme koukal na jídelní stoly za ní a malou bufetovou budku, ve který se šťoural v zubech rozcuchanej zrzek asi v mým věku. Sourozenci. Ona jednoznačně starší a hezčí.

Ach jo, kde to jsem? Už jsem umřel? Uhnal jsem si infarkt? Je tohle alergický místo bez Terezky peklo?

„Já jsem Doubrava,“ představila se rusovláska, paže zkřížený na prsou.

„Vlastimil, těší mě,“ odpověděl jsem otíraje si dlaně o kalhoty, i když znala mý jméno už prve.

„No, Vlastimile, moh by z tebe bejt džentlmen, ale potřebuješ trochu vypucovat.“

„Co, džentlmen? Co?“

Doubrava mě rýpla do žeber, až jsem sebou cukl. „Dávej pozor, nerada se opakuju. Hej, Luboši!“ křikla na zrzka a ten okamžitě schoval ruku s párátkem za pult.

„Jo?“ houkl.

„Udělej tady Vlastimilovi zelenej čaj.“

Rozklepaně jsem se usmál, trochu mě to uklidnilo.

Zelenej čaj mam rád.

Alžběta Poskočilová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *