Ladislav Zibura: Jsem radši tady

Ladislav Zibura je mladý poutník, spisovatel a komik. Přesně v tomto pořadí. Každý rok se vydá na pěší pouť, napíše o tom knihu a přednáší. Prvně veřejnost zaujal již svou prvotinou 30 dní pěšky do Jeruzaléma, úspěch poté opakoval s titulem Pěšky mezi buddhisty a komunisty a konečně minulý rok, kdy vyšla kniha Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii. Nedávno navštívil Strakonice, aby i zde mohl sdílet cestovatelské zážitky a hlavně své nadšení. Já jsem s ním při té příležitosti měla možnost udělat rozhovor, za což ještě jednou děkuji.

Máte země, kam byste se nechtěl podívat?

Mě svět zajímá. Přišlo by mi zvláštní narodit se do světa, který za svůj život neprozkoumám. Ale vyhýbám se vyloženě nebezpečným místům a snažím se primárně cestovat do zemí, kde je bezpečno.

Co vám nejvíc chybí, když cestujete?

Mně toho chybí spoustu. Já jsem totiž radši tady. Ale cestování je pro mě věc, kterou se něco učím a tuším, že mi má co dát. Často jsem i smutnej, osamělej, stýská se mi po kamarádech a po rodině… Třeba když jsem byl v Číně – tam člověk zažívá ohromný pocity vykořenění, protože je v kultuře, se kterou nemá mnoho společného, mezi lidmi, jejichž jazykem nemluví, a připadá si fakt sám. Na druhou stranu o to raději jsem, když se zase vrátím domů.

Změnilo se něco, když jste dopředu věděl, že o tom budete psát?

To je výborná otázka. Já jsem nad tím sám hodně přemýšlel a asi nezměnilo. Člověk na cestě musí řešit tolik věcí, že nemá čas přemýšlet o tom, že píše knížku. Já jsem si psal deníky vždycky, takže to pro mě nebyla žádná změna. Možná mě to přivedlo k tomu, abych byl odvážnější a neodmítal zajímavé situace, protože si říkám: Hele, necestuješ jenom za sebe, cestuješ i za lidi, který o tom budou číst, tak si to vyzkoušej.

Není pro vás složité najít si čas na psaní deníku?

Člověk musí bejt trochu svědomitej. Já to nejčastěji doháním před spaním. Nejdu spát o půlnoci, ale jdu spát ve dvě a ty dvě hodiny ťukám do počítače. Ale knížku nepíšu na cestě, tam si píšu opravdu jen deník a z něj pak napíšu knížku – což je nejsložitější část. Ale musí na sebe bejt člověk trochu tvrdej s tím psaním no.

Kolikrát knížku asi přečtete, než ji vydáte?

Strašně mockrát. Já píšu takovým specifickým způsobem. Líbí se mi se do psaní úplně ponořit a nežít ničím jiným. Píšu třeba dva měsíce, kdy se tomu věnuju klidně 16 hodin denně, a pak to vychrlím. Takže strašně mockrát, ale to je slušnost k lidem, dát si na tom záležet.

Máte nějaký spisovatelský vzor?

Co se cestopisů týče, třeba Richard Hulliburton. Udělal moc dobrý, svižný a neotřelý cestopisy, ve kterejch je vidět radost ze života, kterou on umí mít. Hodně mě baví i Jerome Klapka Jerome. Ten napsal knihu Tři muži ve člunu, taky super. Těch vzorů je spousta, ale je zajímavý, jak jsou moje knížky hodně založený na humoru, takže mě ovlivňuje i humoristická literatura, který je poměrně málo. Patrick Ryan – Jak jsem vyhrál válku, Povídky Šimka a Grossmana, Saturnin… To jsou takový slavný humoristický knížky, ale je jich velice omezený množství.

Co dělá spisovatele spisovatelem?

To já nevím. Je zajímavý, že se ani slovo “spisovatel” už tolik nepoužívá… Ale spisovatel podle mě musí psát hodnotnější knížky než já. Na druhou stranu se teď moje první knížka překládá do angličtiny, tak si říkám, že když vyjde překlad, z autora už je spisovatel, ale nevím.

Čtete nějakou další současnou českou literaturu?

Čtu, ale míň než bych chtěl. Teď naposledy jsem četl Kosmonauta z Čech.

Co vás na tom nejvíc baví?

Svoboda. To je ohromný téma mýho života. Svoboda ve všech svých projevech. A když jsem každej den v jinym městě, setkávam se s jinýma lidma (myslím i tim, že dělám přednášky po celý republice) a zároveň znám svý čtenáře, což je pro autora skvělý, když ví, pro koho píše. Proto nemám žádný dva dny stejný a to je moc pěkný a dobrodružný. Svobodu mám i na cestách. Žije se mi vlastně moc hezky.

Neunavuje vás to někdy – třeba ty rozhovory?

Popravdě? Tak jasně, odpovídáš pořád na stejný otázky. Já dost rozhovorů odmítám, ale pro média. Já to nepotřebuju. Ale neunavuje a ty máš dobrý otázky, tak to je super. Výhodou zase je, že člověku pomůžou se zamyslet nad tím, co dělá. O čem mluvíš, o tom přemýšlíš, takže zejména u delších rozhovorů si sama ujasníš spoustu věcí týkajících se tvýho nasměrování.

Máte nějaké životní motto?

Život nejde shrnout do jedný věty. Jednu z nejchytřejších věcí, které jsem slyšel, napsal John Steinbeck ve své knížce Na východ od ráje. Zní, že by lidé měli život žít tak, aby v okamžiku své smrti ničeho nelitovali. Bude si člověk říkat: Měl jsem vydělat víc peněz? Měl jsem vybudovat lepší kariéru? Ne. Bude si říkat: Měl jsem být víc s rodinou, s přáteli, měl jsem víc myslet na svoje štěstí… Takže to mi přijde zajímavý.

To ale úplně nekoresponduje s tím, že vy jste většinu času pryč, ne?

Nekoresponduje. Je mi pětadvacet, v mým věku je nejlepší zkoušet nový věci a zjišťovat, co je člověku nejbližší. Mám rád, když se z každýho věku snaží člověk vytěžit maximum. Můžu si pár let dovolit žít nespoutanej život a pak se normálně usadit a mít děti. Zase je krásný, že už teď si vytvářím vzpomínky na celej život.

Pijete rád víno?

Tuze rád! Já piju rád všechny alkoholy… To je vlastně moc dobrá věc, ten alkohol, že za cenu relativně malých zdravotních následků dělá hrozně dobrej efekt, že jsou lidé veselejší. Víno piju moc rád, i pivo a vlastně i tvrdej alkohol.

Máte nějaké oblíbené víno?

To záleží hodně na vínu. Spíš piju sušší bílý vína, ale fakt záleží, jaký konkrétní víno piješ. Moc zajímavý je, že v Gruzii dělají víno jiným způsobem než my. Gruzie je totiž první země, kde začali vyrábět víno. Dělají ho v podzemních nádobách, kam ho dávají i s listím a klackama, je plný tříslovin a má ve výsledku trochu jinou chuť.

Zuzana Vodáková

(zdroje obrázků: wikipedia.org, osobní archiv Ladislava Zibury)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *