Elliot

Elliot čekal na schodech, čekal dlouho. Ostré slunce se mu opíralo do šíje. Věděl, že čeká nadarmo, ale přece čekal. Zbyla v něm malinká myšlenka, že uteče. Ale ta každou minutou mizela.

Elsa už nepřijde. Proč by taky chodila.

Zlato z jeho očí pomalu vyprchávalo, jako by ztrácel naději. Ztrácel svůj život. Žil vůbec někdy?

Slunce už zapadlo, obloha se zbarvila rudě, dokonce se objevily nadýchané červánky. Krásná jarní krajina spěla k zániku.

Už opravdu nemělo cenu čekat. Elliot ale vytrval. Seděl na studených schodech a čekal až do konce…

Lucie Fríbertová

(zdroje obrázků: joshuanava.biz)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *