Rozhovor s Anetou Langerovou

Na samotném začátku všeho tohoto krásného byla pouhá myšlenka; myšlenka udělat rozhovor s Anetou Langerovou. V hlavě mi to šrotovalo neskutečným tempem. Jedno mé vnitřní já mne v tom podporovalo, ovšem to druhé mi přinášelo pouze svírající obavy. Jsem ráda, že jsem uposlechla hlas podpory, protože jsem se odhodlala oslovit Anetu Langerovou – a najednou tu byl sjednaný rozhovor.

Vše jsem chtěla mít naprosto perfektní, abych alespoň zdánlivě připomínala profesionála. Jak to tak bývá, zlá karma začala pracovat před odjezdem na očekávaný koncert. Rozbil se mi diktafon, ztratila jsem otázky – však to znáte, všechno se vším. Dávka adrenalinu v krvi se mi s blížícím se koncem koncertu zvyšovala snad po hektolitrech.

Po nesmírně emotivní poslední písni přišla ta chvíle, kdy jsem jako amatér, plná nervozity, měla předstoupit před známou osobnost s kamenným výrazem, bez jakékoliv známky nervozity a stresu. Na první pohled jsem viděla nenápadnou mladou ženu, na druhý nespoutaný živel, jenž dokázal zvednout strakonické publikum ze sedaček nabitého sálu kulturního domu na „standing ovation“. Po podání rukou ze mě nervozita alespoň trošičku opadla.

Aneta Langerová. Foto: Olga Špátová.

Jak s odstupem času pohlížíte na účast v SuperStar?
S odstupem času? Já na to pohlížím velmi ráda a dobře, protože to byla možnost dělat tuto práci. Šlo jen o to, té výborné šance využít, a díky lidem, které jsem měla kolem sebe, jsme jí, myslím, využili. Takže na to v dobrém vzpomínám. Hlavně se toho člověk hodně naučí. Je to tak velká věc a takový tlak, že člověka to naučí a zároveň i donutí postavit se sám za sebe.

Existuje země, ve které byste v budoucnu ráda zpívala?
Á, ježkovy zraky. Tak trošku jsem si říkala, že bychom mohli k České a Slovenské republice přidat ještě Polsko, protože vím, že ten národ je rád, když tam někdo přijede s hudbou, ať už s českými texty, nebo slovenskými. Takže asi právě o Polsko bychom mohli prodloužit naši koncertní dráhu, ale je to myšlenka spíše do budoucna. Upřímně jsem ráda, že máme možnost jezdit po Česku a Slovensku i přesto, jak šíleně dlouho to trvá, než všechno objedeme. Muselo by se to všechno dobře promyslet.

Co jste říkala na americkou verzi Spousty andělů od Kelly Clarkson? Líbila se Vám?  
No tak samozřejmě, jo, líbila. Já nevím, k té desce mám dost zvláštní vztah. Jiný než třeba k ostatním deskám, protože to byla taková prvotina, která byla vyráběná pod tlakem, asi během dvou měsíců; a nebylo to úplně to moje, to, co jsem chtěla. Ale na druhou stranu vznikly písně, které byly původní a česky a byly dobré – jako třeba Voda živá, která nám    zůstala do dneška. Je spousta písní, které jsem nazpívala a následně párkrát slyšela od někoho zpívat, ale nehodnotila jsem to. Každý to má nějak jinak a podle toho taky musí zpívat.

Vaším vzorem je údajně Alanis Morissette. Je to tak? Co Vám na ní nebo na její hudbě imponovalo?
Já jsem měla Alanis Morissette strašně ráda v období, kdy jsem ji jako desetiletá holka objevila. V tu dobu zrovna zpívala píseň Ironic, tuším. Tenkrát to pro mě byla naprostá bomba, ten singl, kdy jela autem a najednou se tam objevila čtyřikrát. Přišlo mi to strašně živočišné a dobré, mělo to tak velkou energii, že právě to se mi na tom nesmírně líbilo. Alanis je písničkářka, která hraje na spoustu různých nástrojů, takže i to se pro mě stalo jakousi motivací. Můj hudební vkus se od té doby posunul, ale pořád ji vnímám jako za těch dřívějších let. Líbí se mi, že taková zůstala, ve svém osobitém stylu, a to, že se dokázala nepřizpůsobit lidem, kapele a tlaku, který na ni byl vyvíjen. Umí skládat písně, dobré písně.

Inspiruje Vás někdo svým vystupováním, přístupem či názory?
Mě oslovuje tolik lidí a tolik lidí mě neustále někam posouvá, že kdybych je měla vyjmenovat, byly bychom tu strašně dlouho. Ale dejme tomu, že kdybych měla vybrat jednu z těch známějších osob, velice vzhlížím k paní Hegerové – ačkoliv už nezpívá. Nicméně, co se týče toho výrazu, toho, jakým způsobem dokáže přenášet texty a emoce z textů do obsahu písně, mě naprosto fascinuje. A to si myslím, že je meta, které bych chtěla v životě opravdu dosáhnout. Abych měla třeba i jako starší žena možnost zpívat a pracovat na výrazu a obsahu písní.

Natáčíte film, ve kterém hrajete hlavní roli. Jste spokojená, baví vás to? Jakou zkušenost si odnášíte z natáčení? Kdyby se naskytla příležitost, vzala byste další roli?
No, 8 hlav šílenství je velmi specifický film, není to totiž úplně „mainstream“. Je to film, který se zabývá tematikou Ruska, tématem, ve kterém hraje hlavní roli básnířka Anna Barkovová. Tento příběh mi byl velmi blízký, takže proto jsem ke konci svolila, že se pokusím ji nějakým způsobem ztvárnit. Další věc, která je pro mě velmi důležitá, je režisér a scénárista, kteří musejí mít nějaký přístup, který mi je blízký, jinak bych nemohla spolupracovat – ne s někým, s kým si nerozumím. Nejsem herečka, takže pro mě jsou tyto aspekty neskutečně důležité, a v tomto případě se to splnilo na 100 %. Znamená to tedy, že neumím odpovědět na to, jestli bych vzala další roli. Moc se mi to líbilo, ale teď a tady. Co bude, nechávám být. 8 hlav šílenství je velmi silný příběh. To natáčení je úžasné; člověk nakoukne do světa zákulisí filmu a vidí, jak se všechny věci vytvářejí, jak se dlouho staví, kolik je to práce a námahy a jak je neskutečně těžké dosáhnout nějakého výsledku. Jsem nesmírně ráda za to, že mám vhled do jiného světa, do jiného oboru – ne jenom do hudby.

Jak se Vám líbí ve Strakonicích?
Tak já myslím, že to bylo vidět i slyšet. Chvílemi jsem dostávala euforické záchvaty, chvíli jsem měla takový stav, kdy jsem si v duchu říkala, jestli nevyletím někam radostí,             takže tohle asi nepřežiju. Někdy se všechny ty aspekty smísí dohromady, i kapela, i zvuk, i lidi, i to, jak se nám hrálo. Nálada kapely byla dneska naprosto skvělá a lidi to přijímali      velice nadšeně. Já jsem za to naprosto šťastná a nespíš budu muset do Prahy doběhnout, nebo nevím, mám díky tomu strašně moc energie. Takže na Strakonice budu velmi ráda vzpomínat.

Tak odpovídala Aneta Langerová. Všichni známe to, jak po setkání se známou osobností říkáme, že vůbec nevypadala namyšleně, její chování bylo vstřícné a podobně. Budu se muset opakovat, ale pravdivě a s čistým svědomím. Aneta Langerová je známá, a přesto „obyčejná“. Je sledována médii, ale co o ní opravdu vědí? Vědí, že je nesmírně sympatická? Že jejím módním doplňkem není prsten od Pandory či kabelka od Dioru, ale upřímný úsměv od ucha k uchu? Že byla ochotná poskytnout rozhovor školnímu časopisu, což normálně vůbec nedělá? Že i navzdory únavě po dvouhodinovém koncertě působila svěže, bez problémů?

Aneta je žena, která ví, co chce, má dané cíle a k těmto cílům přesné motivace. Myslím, že právě to nejdůležitější médiím uniká.
Je nutné podotknout – všichni lidé odcházeli z koncertu se stejně upřímnými úsměvy, jako byl právě ten Anetin. Dodala strakonickému publiku optimistickou náladu, za což jí patří velký dík.
Já osobně jí poděkuji za tak silné setkání a možnost neuvěřitelného rozhovoru. Popřála bych jí, aby se jí v životě splnilo vše, za čím si jde. Právem si to zaslouží.

Bernardeta Bučoková

(Zdroje obrázků: musicserver.cz, redakce)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *