„Normální“ ráno

Vzbudil mě křik. Byl to jen další den začínající jako noční můra. Slyšela jsem ho křičet. Žena brečela. Její vzlyky se ztrácely v mužském řevu. Nikdy nevím, co dělat. Dnes jako obvykle jsem zalezla pod peřinu a čekala až to skončí. Většinou to netrvalo déle než čtvrt hodiny. Dnešek byl výjimkou. Zdálo se to jako věčnost. Po necelé hodině práskly dveře a já se konečně odvážila vyjít z pokoje. Matka klečela na zemi s monoklem na oku, krvácející rukou a s pláčem uklízela nepořádek po otci. Klekla jsem si proti ní a vzala její třesoucí se ruce do svých. Nebrečela jsem, jen jsem tam seděla a objímala ji. Pomohla jsem jí uklidit nádobí a zavázala rány. S tou největší jsem ji však pomoci nemohla. Dovedla jsem ji do pokoje, oblékla ji a namalovala tak, že monokl nebyl ani trochu vidět. Kdysi to tak dělávala sama. Když jsem byla malá, dívala jsem se na ni, jak byla silná. Neuronila ani slzu, pak se namalovala a usmívala se, jako by se nic nestalo. Já byla ta, co brečela. Teď to bylo naopak. Vždy, když jsem se postarala o matku, zašla jsem do pokoje, oblékla se, namalovala a zakázala si uronit byť jen jedinou slzu. Bylo to prostě jen další normální ráno.

Markéta Grabmüllerová 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *