Trabantem Jižní Amerikou

Tímto textem vzdávám hold skupině, která svou nekonvenčností předběhla dobu a udělala nemožné – projela v trabantech Jižní Ameriku přes Guyanu, Brazílii, Peru, Bolívii a Argentinu až na „konec světa“.

Na přednášku Dana Přibáně o jeho cestě po Jižní Americe jsem dorazila, jak jinak, téměř pozdě. Nakonec musím přiznat, že jsem svojí účasti na ní vůbec nelitovala. Monolog sympaťáka, který společně s týmem, obsahujícím  kopu Čechů, dva Poláky a jednoho Slováka, projel naskrz Jižní Ameriku, nakonec nebyl vůbec nudný. Už samotný fakt, že se na cestu vypravili se dvěma trabanty, polským maluchem (fiat) a Jawou 250 je totiž komický.

Začněme ale pěkně od začátku. Musím přiznat, že v momentě, kdy pan Přibáň vystoupil poprvé na jeviště, vyvstala ve mně kupa pochyb. Nelíbil se mi jeho kolébavý styl chůze a napoprvé jsem si nezamilovala ani jeho nečistou artikulaci. Tímto se mu však musím omluvit, dojem z prvních momentů zmizel jako mávnutím kouzelné hůlky. Groteskní situace v jeho vypravování  se začaly množit jako houby po dešti, ačkoli odstartovaly prostým: „A jsme v…“ Toto sousloví se objevilo na umě zpracované prezentaci, doprovázející celé vystoupení. Komentář se vztahoval k jednomu incidentu, při němž kolo trabanta zapadlo do hlubin mostu. Postupem času se nezvyklý styl vypravování přenesl do roviny neomezené show, aniž by však pozbyl něco z věcnosti.

Jednou z prvních zkoušek ohněm bylo, když jim úředníci v Georgetownu, hlavním městě Guyany, nechtěli vyložit jejich trabanty z lodě. Pouze jim ukázali kontejner a bylo jim sděleno, že si musí na trabanty, malucha a jawu opatřit papír, o kterém jim ani nedokázali sdělit, kde ho lze sehnat. Nakonec si výprava musela počkat, dokud nepotkala samotnou ministryni. Mezitím stihl jeden člen výpravy ztratit pas.

V Georgetownu vznikla rovněž fotka muže čtoucího si noviny. Neplánovaně se do záběru bohužel dostal i muž konající velkou potřebu.

Dobrodruzi pokračovali do Brazílie, kde projeli silnicí BR319, kterou ještě v roce 1985 pokrýval asfalt. Za tři roky se však kvůli záplavám stala neprůjezdnou a nyní připomíná tankodrom. Potom se rychlostí 13 km/h vyšplhali na vrcholky peruánských And. Barvitý popis toho, jak předjížděli do kopců náklaďák, jedoucí 12 km/h, je kapitolou sám pro sebe, při níž se sál doslova válel smíchy.

Dobrodruzi nakonec dojeli až do Argentiny na „konec světa“ a tam bohužel skončila i tato uchvacující přednáška. Popudem k zamyšlení je jistě i fakt, že pan Přibáň se nám snažil nasadit brouka do hlavy větou, že život je krátký a že bychom jej měli prožít tak, jak chceme, a nenaplnit ho pouze prací. Naneštěstí však musím říct, že nemám milion a půl na to, abych projela Ameriku trabantem, možná si však více začnu vážit cestování po Čechách, protože za krásami se někdy nemusí chodit daleko.

Kateřina Vejvodová

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *