Paměti národa: Léta studentská II.

Lidský život tvořen je především příběhy. Ty určují náš směr již od útlého dětství. Jak roky postupují, přibývají další řádky, stránky, kapitoly. Každý takový příběh, ať je sebezajímavější, jednou skončí. Zastaví se a další řádky přestanou přibývat. Není-li nikoho, kdo slyšel, není už ani příběhu. Paměti národa je projekt, jenž si klade za úkol alespoň několik takových příběhů zachovat.

Tentokrát mi děda vyprávěl o tom, jak v rámci studií museli všichni chlapci projít povinným vojenským výcvikem. Málo z nás si dovede představit, žebychom každý týden museli docházet na armádní cvičení. V současné době je toto téma hojně zmiňováno, proto mě zajímá, jak to na vojně vlastně vypadalo.

O sobotách věnovala chlapcům povinnou péči vojenská katedra. Ta studenty proškolila a vycvičila k obraně vlasti. Nabyté vědomosti pak prověřil prázdninový měsíční pobyt u vojenského útvaru. Tam to začalo injekcí do zadku a tradičním drilem – budíčééék! Následovaly polonahé rozcvičky, šikanózní kontroly stlaní lůžek, nástupy, zdravení, drsný úklid kasáren (tzv. rajónů), poplachy, stráže, pochody, střelby, hody granátem, odpalování náloží, služba v kuchyni, kázeňské tresty…

Vojenský odznak vysokých školTeprve pak se nám občas dostalo „milosti“ projížděk v ocelových obludách po tankodromu a jejich následné k uzoufání cídění…

Nejoblíbenější zaměstnání: služba v polní kuchyni. Ale ne vždy – zvlášť když se nestíhal včasný výdej stravy a kuchaři šíleli. To buď pod kotlem špatně hořelo vlhké dříví, nebo jsme se opozdili při donášce pytlů s moukou a bramborami (na zádech, z dalekého skladu). Vázlo i ranní škrábání kupy brambor, takže se k tomu vstávalo nakonec už ve tři ráno. Zato jsme si mohli (na kopečku, obklopeni hrnci a bramborami) vychutnat letní svítání nad lučním příkrovem husté bílé šumavské mlhy. Pocit téměř nebeský!

Mezitím další hoši do nekonečna, za nadávek a pokřiku kuchařů, vymývali a vytírali kotle, aby včas uvařili ranní čaj. Vrátil jsem se ze škrábání brambor – a už po mně hodili bílou zástěru a obří naběračku, abych vojsku naléval do ešusů čaj. Nabírám, nalévám, oči pálí od kouře zpod kotle; přibíhají poslední strávníci – pak sáhnu ke dnu pro poslední porci – a ouha! Z naběračky visí hrubý úklidový hadr. Všichni přežili, ale následoval kolektivní trest…Kovová přezka vojenského opasku

I tak jsem si odtud odnesl pár pozitivních vjemů. „Civilisty“ nedotčená příroda u hranic vojenského prostoru, prolézaná desítkami zmijí, vyhřívajících se na bunkrech opevnění.

Čas nás po ukončení studia rozvál do posádek po celé republice. Mládí bylo a je kritické. Nebyli jsme jiní. Přesto nás škola naučila to hlavní – přemýšlet, hodnotit fakta a nenechat se „oblbnout“ rádoby spasiteli všech světa stran.

(foto: panzernet.cz, archiv T. P.)